Nashledanou světe

Nevím kolikrát se člověk za život nadechne, ale vím, že mně už těch nádechů moc nezbývá. Každý úder mého srdce mi ubližuje, ale tolik bojuji, aby bilo dál. Ale už nemám dost sil.

Cítila jsem radost. Cítila jsem bolest. Cítím smrt. A vím, že lidé umírají každý den. Rodiče, děti, sourozenci… Přesto se teď zachovám sobecky. Nebudu se modlit za mír. Nebudu žádat o lepší svět pro mé děti, protože v něj stejně nevěřím. Jen prosím o odpuštění. Doufám, že mi všichni lidé, kterým jsem ublížila dokáží odpustit. Každou slzu, kterou kvůli mně proplakali. Každou bezesnou noc. Prosím odpusťte mi, že kvůli mně jste chtěli být jiným člověkem. Není nic horšího, než ztratit sám sebe. Omlouvám se za svou sobeckost a prosím zbavte mě té tíhy lpící na mých ramenech. Potřebuji odlehčit svou duši, abych mohla běžet daleko. Dál, než končí moře. Dál než se Slunce dotýká hor, když zapadá. Prosím dovolte mi běžet. Zbavte mě strachu. Zbavte mě bolesti…

Je tu něco těžšího než odpuštění. Něco vážnějšího než má slova, která už nejspíš nestihnu říct. Smrt. Cítím ji přicházet. A s ní nejtěžší část všeho. Odchod. Nashledanou světě. A děkuji za to nejcennější, cos mi dal. Za život.