Ticho magnólií

Je ještě téměř noc. Hvězdy sice již z oblohy zmizely a měsíc již dávno svítí jiným na jejich končící poklidný spánek, ale slunce se ještě neukázalo. A vypadá to, že se jen tak ještě ukázat nehodlá. Je to ta chvíle, kdy ulice jsou temné, jen pouliční lampy proráží svým světlem tichý příkrov noci. Nikde není slyšet hlásku kromě občasného vzdáleného zakvílení zapomenuté a nebo právě probuzené tramvaje. Nikde není živáčka, jen opadané lístky květů omamně vonících magnólií se prohání po prázdných ulicích. Jeden zrovna přebíhá po přechodu –na červenou. Jediný zvuk, který je slyšet, je křik jakéhosi nočního ptáka a neustálé poetické cvakání semaforů pro chodce. Červená se zelenou se teď k ránu střídají najednou závratným tempem.
V dálce se ozval lehký krok kohosi, kdo směřuje již takhle zrána snad ke své práci. Hned poté se ale dá snadno rozeznat vzteklé zaklení prozrazující, že budík, který dotyčného tohoto rána budil sice nemohl za nic, ale jeho majitel ho nejspíš špatně nařídil. Zase se ozývají kroky, tentokrát ale vzteklé a s příměsí vzpomínky na násilně přerušený spánek. Vzápětí je slyšet rána a znatelný výkřik živelnou silou zabouchnutých dveří. Po této skryté, tušené scénce se znovu do všech koutů rozlévá příjemný, hřejivý klid. Zase není slyšet nic, ticho protéká ulicemi, pohltilo již i křik ranního ptáka. Nejspíš ztratil trpělivost a raději usnul.
Tichem se pomalu propadl další okvětní lístek. Vzdálený tramvajový zvonek náhle zanikl ve směsici rozčilených hlasů skrytých v blízké uličce. Jsou rozeznatelné tři. Jeden vysoký, pisklavý, druhý hrdelný a chraptivý a třetí, který prohodil jen pár vět, je skřehotavý ale přesto mladý. Překřikují se stále hlasitěji a za chvíli jsou slyšet i náznaky boje. Ale jakoby dorážel pouze jeden, není slyšet odveta. Hádka přechází do funění a hekání. Kdo by byl tak odvážný, že by popošel pár kroků a nahlédl do temné uličky, spatřil by velice podivnou situaci. Z klasické poetické noční rvačky by se mu rázem stala docela nevšední podívaná. Viděl by, že tu jsou dva noční strážníci a jakýsi přiopilý muž. Tento muž, že zuřivě mlátí jednoho z policistů, který ale stojí jako solný sloup a nejeví žádné známky překvapení či rozrušení, zatímco druhý to vše sleduje zpoza hledáčku služební kamery. Spatřil by, jak se opilý muž obrací a vrávoraje utíká pryč. Policisté pokrčili rameny a odebrali se pomalu kamsi jinam hlídat noční pořádek.
A zase ticho. Jako by se nic nestalo, ani náznak nezůstal po té noční potyčce. Jen vánek, který si pohrává s plačícími větvemi vrb si snad vzpomene na tu prapodivnou scénku padlou v zapomnění. Vrána zakrákala a její hlas jako břitva projel ranním šerem. Nad severní věží kostela u svaté Anežky proplul šedivý pochmurný mrak nad Lýšovickým lesem se objevily růžové pramínky svítání a do ticha se pomalu začínají ozývat první známky života. Město se probouzí, protahuje a magnóliové květy se otvírají, aby mohly zachytit jako první nesmělé paprsky vycházejícího slunce.
A již jasný proud světla udeřil do ztemnělých ulic, život se vyhrnul ze všech domů a davy lidí spěchají jako každý den ukrojit další díl ze svých osudů.