Hilda

,,Narodila jsem se tady v klášteře.“ odpovídám mladinké dívence, která se přijela do našeho kláštera vzdělávat.
,,A ty mě tu provedeš?“ zeptala se nesměle ta milá dívka.
,,Pokud k tomu Matka představená svolí, tak velmi ráda.“
Se svolením Matky představené jsem postupně prováděla dívenku, jejíž jméno je Hilda, po klášteře. Ze všeho nejdříve jsem ji zavedla do refektáře na společný oběd. Hlavním chodem byl chléb s polévkou a pomodlily jsme se.
Po obědě jsem šla Hildu ubytovat do dormitáře a po ubytování jsme se obě šly spolu s řeholníky a ostatními pomodlit k oltáři.
Postupně jsem ji provedla i po stájích, konírně, sýpkách, řemeslnických dílnách, skladech a ukázala jsem jí také pivovar a pekárnu.
Po chvíli mi ale došlo, nač jsem zapomněla.
,,Ach ne, zapomněla jsem ti ukázat latríny, špitál a také nemocnici.“
,,Tak si pospěšme, ať vše stihneme zavčas.“ zavýskla dívka a daly jsme se do běhu.
Plny rozjaření a smíchu jsme si však nevšimly jeptišky a celou vahou do ní narazily.
Dovedla nás k matce představené a vysvětlila jí, co se stalo.
Poslala ji pryč, aby s námi mohla rozmlouvat v klidu. Dostalo se nám pokárání za neopatrnost a také nám bylo řečeno, jak se máme chovat v prostorách kláštera.
Po nějaké době si i Hilda zvykla na denní řád. Den začal modlitbou, poté jsme odcházely do školy a po škole vždy na oběd do refektáře, pomodlily jsme se a nakonec jsme zůstaly v knihovně, kde jsme doplňovaly své vzdělání.
Jednoho dne se však Hilda zeptala, zda bychom nezašly do sadu.
Její nápad mi přišel vcelku nevinný a proto jsem se tomu nebránila. V sadu jsme však pobyly velmi krátce, Hilda dostala další nápad.
,,Poslyš, co kdybychom se podívaly na hřbitov?“
,,Proboha!“ vzkřikla jsem a pokřižovala jsem se ,,...to nemůžeme, je to přeci zakázané!“
,,Ale no tak, kdo nás tu najde, nikdo sem nechodí.“
Nakonec jsem neodolala tomu zakázanému dobrodružství a podlehla jsem jejím prosbám, vydaly jsme se tedy na hřbitov. S každým krokem náš strach vzrostl, při sebemenším prasknutí větvičky se nám zvýšil tep a nakonec jsme byly natolik vyděšené, že jsme se vydaly pryč ze hřbitova ve zběsilém úprku.
Potichu jsme se vydaly do lázně a nakonec jsme se společně odebraly do dormitáře.
Po pár týdnech jsem si všimla změny v Hildině chování, už nebyla tak veselá a každou noc se kamsi vytrácela. Ptala jsem se jí na to, ale odpověděla, že tak to není a že je vše v pořádku.
Přestala jsem po tom pátrat, ale jednou v noci jsem se probudila právě, když se chystala znovu zmizet. Nedalo mi to a potichoučku jsem se vykradla za ní.
Prošla kolem oltářů ven k opatovu domu. Měla jsem strach a divný svíravý pocit, třásla jsem se po celém těle a doufala, že zatočí někam do ústranní. Nezabočila.
Vešla přímo do opatova domu. Úzkostný pocit se šířil od žaludku po celém těle...
Dlouho jsem se nezdržovala a utíkala jsem zpět.
Velmi dlouhou dobu jsem nemohla usnout, musela jsem myslet na Hildu. Proč jen to dělá?
Jednoho dne jsme spolu seděly v knihovně a já už to nevydržela a zeptala se jí na to.
,,Hildo, jsme ještě kamarádky?“
,,Samozřejmě, že ano, jak se mě na tohle můžeš ptát?!“ odvětila mi vyčítavým tónem.
,,Já jen, že kamarádky si svěřují všechna tajemství.“
,,Ano, ale to my taky, tak nevím, co mi to tu vykládáš.“
,,Ne, to není pravda. Nesvěřuješ mi vše. Myslíš si snad, že jsem tě nikdy neslyšela vzlykat do polštáře? Že jsem neslyšela, jak si stýskáš po rodičích a sourozencích?
A navíc, já tě viděla jít do toho domu!“
,,Do jakého domu?“
,,Do opatova domu. Nechceš mi říct, jak to je?“
,,Dobrá, začalo to tak, že jednou za mnou opat přišel a pohrozil mi, že za ním musím večer přijít, jinak se matka představená dozví, že jsme byly na hřbitově. Měla jsem takový strach a proto jsem tam šla. Ale dnes za ním musím nutně jít.
Byla jsem za lékařem, sdělil mi, že budu mít miminko. S jiným mužem jsem nikdy nebyla, to dítě je tedy opatovo.“
,,A ty si myslíš, že se k němu veřejně přizná a vzdá se svého postavení?“
,,Jsem si jistá, že až zjistí, že bude mít syna nebo dceru, tak určitě.“
,,Já nevím Hildo, myslím, že to neudělá, aby si se nedostala do problémů.“
,,Neboj se, vše bude v pořádku.“
S těmito slovy se zvedla ze židle a odešla. Od této chvíle už jsem ji příliš neviděla.
Opat se k dítěti nepřiznal, Hildu obvinil ze spolčení s ďáblem a její dítě nazval ďáblovým nástrojem, skrze který se ďábel snaží dostat na zem a donutit lidi k hříchu.
Soud se nekonal, dívka byla vyvedena na náměstí, kde již stála vysoká hranice, přivázali ji a zapálili hranici. Její nedávno narozené dítě vrhli ze skály, aby vrátili ďáblova syna zpět do pekel.
Jak krutě se zachovala církev k nevinné dívce. Nikdy jsem neuvěřila, že by si ta krásná, milá dívka jménem Hilda vše vymyslela, ale mohla jsem to snad dokázat?