Smutná nevěsta..

Tichý, snad téměř posvátný šepot a pomalé krůčky po rudém koberci. Jde pomalu – musí tak jít. Činí jí to nesmírné potíže, protože obvykle spěchá. Jako by neustále před něčím utíkala. Před životem..
Už to chce mít za sebou, ale ta dlouhá nekonečná cesta snad nemá konce. Míjí těžké dřevěné lavice, v nichž sem tam sedí nějaký člověk. Nezná nikoho – jsou to přece jeho příbuzní.. Všichni mrtvolně bledí, jako by snad vstali z hrobů. Jako by porušili to neporušitelné pravidlo..
Ona tu nemá nikoho – dokonce ani maminku, kterou z celého svého srdce miluje.. I po té hádce.. Sama přesně nechápala, co se děje.. Věděla jen to, co jí řekli – a že toho nebylo hodně.. Na okamžik zavzpomínala..
„Julie, dcerko, - musím.. musíme.. ti něco oznámit.“, přišla za ní tehdy matka a přisedla si na její postel – její manžel usedl po jejím boku.
„Víš.. uzavřeli jsme takovou dohodu.. Závazek, - hned po tvém narození..“
„A jaký?..“, zeptala se, stále nic netušíc.. Stále ještě šťastná, i když již maličko nervózní..
„Sňatek.. mladý lord Derret se stane tvým mužem.. Naše rodiny jsou ve velice dobrém vztahu a obě z lepší společnosti – sama jistě víš, že najít někoho, kdo je slušně vychován, a navíc vlivný, je dnes těžké.. Stalo se to slibem.. A ten nelze zrušit..“
„Lord Derret?“, zeptala se a v očích se jí objevilo zděšení.. Ale mysl jako by stále nechápala.. Odmítala pochopit..
„Ano. Uvaž – budeš mít hezkého, hodného a bohatého muže, který s tebou bude jednat jako s pravou dámou – kterou také jsi.“
„Ale..“
„Žádná ale, - buď přece šťastná!“, nedali ji rodiče čas ani na odpověď a rychle odešli z pokoje.
Julie se zhroutila – lord Derret – ošklivý, zvrácený muž, o kterém každý věděl, že není takový, jak na první pohled vypadá. Ale nikdo mu to nikdy neřekl do očí.. A navíc –ona už svého milého přece má!!
Petra.. Chlapce s těma nejkrásnějšíma očima na světě.. S tím nejčistším a nejskvostnějším a nejušlechtilejším srdcem.. Petra, toho chlapce z té nejhorší vrstvy lidí tehdejší společnosti..
Plánovali útěk, - Julie totiž věděla, že rodiče by jí to nikdy nedovolili. Na to byly moc upjatí a spoutaní pravidly a móresy , než aby na něco takového kdy přistoupili. Nikdy by neobětovali své místo ve společnosti. Přesto je však měla ráda..
Chtěli utéct – ještě před tím nešťastným Juliiným sňatkem, ale nepodařilo se. -Petra chytili při pokusu o společný útěk, a uvěznili ho. Nedávno byl také z jedné velevážené rodiny ve městě ukraden překrásný zlatý náhrdelník. A teď tu byl Petr – provinilec, který se pokoušel dvořit Julii.. –Kdoví pod jakou záminkou. –Určitě chtěl získat jen peníze a na sňatku vydělat. Nebylo by to nic nového.. A proto byla vina z krádeže svalena na něj. Nikdo se s ním nebavil, nedali mu ani právo se obhájit. Nevěřili mu. –Jemu, chudému pobudovi.. Komu bude chybět? A protože byly soudy přísné a „neomylné“, odsoudili Petra k smrti.. Byli přesvědčení, že tomu světu jen pomohou.. O jednoho lumpa míň..
Soud se konal hned dva dny po obvinění. Julie byla donucena tam přijít. Chtěl to její nastávající : „Takhle dopadne každý, kdo na tebe nemá právo, zlatíčko“, zašeptal jí do ucha, zatímco ona jen s největším vypětím zadržovala slzy.. Nakonec to stejně nevydržela. Všechno v ní vřelo nenávistí. Hlubokým smutkem.
Julii oznámili, že svatba se bude konat co nevidět. Vyčinili jí, proč se vůbec zahazuje s někým takovým. Chce snad zostudit rodinu? Za všechnu tu lásku?.. Oni pro ni přece chtějí to nejlepší..
Stále si vedli svou a neposlouchali ji, když jí říkala, že lorda Derreta nechce, protože její srdce patří Petrovi.. Pohádali se, ale nakonec přece jen zvítězilo slovo rodičů. Tak je teď tady..
Cítí na sobě všechny ty pohledy, po bledé a chladné tváři schované za slabým závojíkem jí skanuly dvě slzy..
„Proč tam jen nestojíš ty, Petře?.. Tak to přece mělo být..“
A už je u oltáře.. Její nastávající se na ni usmál nechutně okouzlujícím způsobem. A oddávající začal mluvit..
Dívala se do země, sledovala své šaty – nádherné šaty. Přesně takové, jaké si přála.. Saténové a velice dlouhé.. Se závojíkem, vlečkou a bílými rukavičkami. Byla by z ní nádherná nevěsta. -Kdyby byl ženichem Petr..
„Lorde Derrete, táži se vás, zda si dobrovolně vstupuje do svazku manželského se zde přítomnou slečnou – Julií De Lerre.“
„Ano“, přímo a jasně znělým hlasem..
„A táži se vás, slečno, zda dobrovolně vstupuje do svazku manželského se zde přítomným lordem Antoanem Derretem..“
„NE!“, křičelo v ní všechno.. Každá skulinka její mysli myslela na tohle slovo. Pootevřela rty:
„Ano“, smutně a tichounce..
Výměna prstýnků, první manželský polibek, (jen se lehce dotkla svými rty těch jeho) hostina.. Nechtěla myslet
na to, co bude dál.. Udělalo se jí špatně..

„Počkej tu na mě chvíli, miláčku, ještě si musím odskočit do koupelny.“, pověděla mu, když se na ni začal sápat.. Byla noc. Svatební noc..
„Jistě..“, - ta je tak nesmělá.. tak mladá..tak roztomilá – pomyslel si chtivě, když odešla..
Seděla na starodávné vaně – byl to snad mistrovský kus.. Otevřela skřínku nad umyvadlem.. Na světe se zalesklo stříbrné ostří..
„Miluju tě Petře.. Zase se shledáme.. Já už jdu.. Promiň mi.. Promiň, že to dopadlo takhle.. Ale teď už nám nikdo nebude bránit v naší lásce..“
Jen dva tři rychlé pohyby. Pozadu přepadla do vany. Přivřela oči a už jen matně vnímala, že se otevřely dveře a někdo vešel – manžel přivolán nezvyklým hlukem..