Telefon. .

Jdu po chodbě a mám zase ten známý svíravý pocit, jako pokaždé. Je to tím prostředím. Ale asi se není čemu divit. V prostorách psychiatrické léčebny se asi nikdo necítí zrovna nejlíp. Slyším křik a snažím se nevšímat si ho. Ale to už jsem skoro u dveří č. 311. U tvých dveří. Ze zvyku zaklepu, i když vím, že mi nikdo neodpoví a vejdu. Najdu tě v obvyklé pozici. Sedíš na židli u okna a díváš se ven. Pozdravím, ale nevnímáš mě. Vezmu si židli a posadím se k tobě. Když jsem tě tak viděla poprvé, vyhrkly mi slzy. Ale asi už jsem si na ten pohled zvykla. Chvíli ti něco vyprávím. Nevím, jestli mě vnímáš, nevím, jestli tě to zajímá, nevím, co ti pluje hlavou, nevím nic. A přesto ti vyprávím, co jsem dělala, že z fyziky mam trojku, že se musim učit na maturu, a spoustu dalších věcí, který dělá člověk každej den. Vydržím u tebe hodinu a půl. Pak se pomalu zvednu, pustím tvou ruku a začnu se soukat do bundy. Rozloučím se, i když jednostranně a pomalu jdu ke dveřím. Vždycky, když odcházím, strašně si přeju, aby se stal nějakej zázrak a ty si se zvednul a promluvil na mě, jako dřív. Ale když dojdu ke dveřím a žádnej zázrak se nestane, chvíli stojím ve dveřích a pak odejdu. Celou cestu přemýšlím. Zase je tu ta beznaděj. Chtěla bych ti pomoct. Vždycky jsme si pomáhali, pamatuješ? Jenže to nejde. Nedokážu to. Nevím jak ti pomoct. Když dorazím domu, potřebuju horkou koupel. Nemám dneska zrovna svuj den, a návštěva v léčebně mojí smutné náladě moc nepomohla. A přesto tam chodím ráda. Proč, to nevím, snad proto, že mi stačí málo, stačí mi vidět tě. A snad proto, že naděje umírá poslední a já pořád doufam, že se tvuj stav zlepší.
Další den tam zajdu znovu, a tak pořád dokola, každej den. A pořád dokola. Žádná změna k lepšímu. Doktoři říkají, že musíme bejt trpělivý, ale copak to jde? Je hrozný vidět tě tak.
Jeden den, týden, měsíc, dva měsíce, půl roku. . .
A najednou zvoní telefon. Zvoní stejně, jako zvoní několikrát za den. Stejně. Jako by se nic nedělo. Ale opak je pravdou. Ten, kdo je na druhém konci ví něco, co pár lidem změní život. A telefon zvoní stejně, jako by se vůbec nic nestalo. Zemřel si. Zemřel. Mladej kluk. Sebevražda. Důvod? Hluboká deprese.
Můžu si jen domýšlet, co se ti celou dobu, co jsem vždy u tebe seděla, honilo hlavou. Byly to myšlenky na smrt? Nebo to snad byly myšlenky na rodiče, kteří ti zemřeli? Nebo jsi myslel na svojí ségru, která stejně jako já chodila každej den do léčebny a snažila se ti vrátit myšlenky na život? Nevím. Snad se jednou tu odpověď dozvím. Jednou mi to určitě všechno povíš. Nechci ti nic vyčítat, jen. .víš, já na tom teď sama nejsem taky nejlíp, ale mě život nedostane. Potřebovala bych tě tady, u sebe. Brácha měl nehodu, ale naštěstí to neni nic vážnýho, doktoři tvrdí, že se z toho dostane a bude v pořádku. No, musím končit, zvoní telefon. A zvoní tak, jako zvoní několikrát za den. .