Už vím, že včera není dnes...

Usedám ke stolu ve své oblíbené hospůdce a se svými kamarády. Koukám na ně na lidi kolem mě. A já najednou z jejich pohledů, doteků a věcech o kterých se baví, zjišťuji, že mi něco uteklo. Že je všechno najednou nějak jinak. Že včera není dnes. A že včerejšek utekl jako voda a nebyl před pár hodinami, ale již před rokem.
Sedím nehybně na židli, celý svět se točí. A já tu jen sedím, ani rty nemají sílu se pohnout.

Procházím jako ve snách dlouho ulicích v Pardubicích s jménem Třída míru. Musím se pousmát, v realitě tento název s tou ulicí nesouvisí. Člověk tady zakopává o druhé a bez jediného slova omluvy zakopne o druhého a v hlavě má jen to aby dostál svého cíle. Nic víc, ostatní lidé ho nezajímají. Pro to se tu mohu jako ve snu potulovat v bílé košilce a nikdo si mě tu ani nevšimne.
Lidé běží za svými příbuznými za svými láskami. A já stojím mezi těmito lidmi a nechávám své vlasy smáčet od deště. Po tvářích mi stékají kapky deště, které se mísí s mými slzami.

Ležím na nemocničním lůžku. Kolem mě běhají sestry. A doktoři v bílých pláštích horlivě hledají diagnózu.
Ale nenajdou ji. Protože proč tu ležím vím jenom já. Ty jsi mě tu uvěznil, nemůžu se kvůli tobě pohnout z místa. Protože stále čekám na to až se vrátíš zpátky do mého života. Čekám na osobu, která už se nevrátí. Proto tu teď ležím.

Kamarádka na mě promluví „ Alí, co ti je? ‘‘ Odpovím ji „ Už vím, že včera není dnes. ‘‘