Kombajn

Martin byl ve svízelné situaci. Ve velmi svízelné situaci. Myslím, že mohu s jistotou prohlásit, že kdyby mu to bolest dovolila, křičel by a nadával na celé kolo. A v tom byl právě ten problém. Martin měl tak příšerné bolesti, že ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Už přes dvě hodiny se potácel na temně rudé hranici bezvědomí. Jednou na čtvrt hodiny omdlel, ale jinak ty dvě hodiny prožíval jako v horečnatém snu. Byl celý rudý a zpocený, jak tak ležel ve pšeničném poli s levou nohou zkroucenou téměř do pravého úhlu. A z dálky slyšel vrčení blížícího se kombajnu.

o 147 minut dříve
Bylo nádherné letní ráno. Kohout ještě ani nezakokrhal a Martin Jedlička už vyběhl ven. Měl na sobě tmavě hnědou mikinu a stejně barevné kalhoty (této skutečnosti bude za zhruba třicet minut velmi litovat, ale teď o tom ještě neví. Otevřel si branku a vyběhl ven.
Martin bydlel ve vesnici na jihu Čech. Do školy dojížděl do několik kilometrů vzdáleného města. Teď ale byly prázdniny a on si jich užíval plnými doušky.Bylo mu jedenáct let a v září měl jít do čtvrté třídy. Na svůj věk byl poměrně malý, ale to mu nevadilo. Uháněl na hřiště, kde měl domluvený sraz se svými kamarády. Když tam doběhl, byli tam čtyři: Vojta, Ríša, Milan a……proboha! Byla tam s nimi nějaká holka! Milan se tvářil rozpačitě, když postřehl Martinův výraz. Martin zpomalil do lehkého klusu. Cítil se rozčarovaně. Co tu kruci dělá holka?! Došel až k nim. „Ahoj… kdo to je?“ zeptal se bez jakýchkoliv vytáček a bradou přitom ukázal na tu holku. Milan se smutně, skoro až zoufale nadechl a řekl: „To je moje sestřenice Vanessa. Bude tu celý léto.“ Sestřenice? Vanessa? CELÝ LÉTO?! Martin si myslel, že špatně slyší. „A co dělá tady?“ „No…..,“ Milan zaváhal, „já se o ní mám starat a hrát si s ní.“ No JASNĚ, čím dál tím líp.Přijede holka……. A prázdniny jsou v prdeli, pomyslel si Martin, ale nedal na sobě nic znát. „Tak si zahrajem fotbal?“ navrhl a snažil s přitom o lehký tón. Vypadalo to, že Milan se rozbrečí. „No já sem nemohl přinýst míč, protože máma si myslela, že by to Vanessu nebavilo.“ Vojta s Ríšou vyprskli smíchy. Martin ne. „No já se fakt poseru“ zaječel a Milan sebou škubl. „A to tu jako bude každej den? Fakt KAŽDEJ?“ hulákal Martin dál. Vanessa se na něj otočila. Mohlo jí být tak šest. „Hele nech Milana na pokoji,“ řekla. „Nech Milana na pokoji…“ zapitvořil se Martin. „Ty radši mlč ty krávo!“ Horší nadávka ho nenapadla.Vanessa se prudce otočila jako by jí štípla vosa a vyčítavě se na Martina podívala. Taky Milan trochu zbrunátněl a mimoděk si vyhrnul rukávy. Martinova dobrá nálada byla tatam. „Tak co budem teda dělat?“ zeptal se po chvíli. Nikdo nic neříkal. „No… můžem hrát na schovku,“ ozvala se Vanessa. Martin vyprskl a rozhlédl se po ostatních. „Na schovku? Na hřišti? A kde se tak asi chceš schovat, zahrabeš se do země?“ Znovu se rozhlédl po svých přátelích, tentokrát očekával hlasitý výbuch smíchu. Ale nikdo se nesmál. „No není to tak špatnej nápad,“ řekl Vojta, „mohli bysme jít dozadu na kopec. K poli.“ Ríša pokrčil rameny. Milan dychtivě přikyvoval. A Vanessa se na něj usmívala. Martin zaznamenal, že jí chybí dva přední zuby. Uvědomil si ale,že je nepřesvědčí.Chvíli si pohrával z myšlenkou, že by jim prostě řekl Tak fajn, běžte si hrát na pikolu, jako malý děti, ale nepočítejte s tím, že s váma ještě někdy budu hrát fotbal , ale pak to zavrhl.V hloubi duše řval vzteky, ale dobře si uvědomoval, že by tím dosáhl jedině toho, že by si znepřátelil své jediné kamarády(to už se mu povedlo ve škole). A tak šli, šli hrát na schovávanou. Cesta jim zabrala necelou čtvrthodinku. Normálně by tam byli za pět minut, ale Vanessa se každou chvíli zastavovala a trhala kytky. Chvíli také honila motýly, kteří bezstarostně poletovali nad rozkvetlou loukou. Martin si uvědomil, že ta malá uchechtaná holka ho vytáčí k nepříčetnosti.Došli k mohutnému dubu, u kterého se mělo pykat. „Kdo pyká?“ zajímala se Vanessa. Jasně, že ty!“ utrhl se na ní Martin. Chvíli se na něj dívala, pak pokrčila rameny a otočila se k němu zády. Pak se opřela dlaněmi o kmen a oznámila: „Počítám do padesáti!“ Martin si pomyslel, že by stěží napočítala do pěti a už to chtěl říct nahlas, když vtom holčička začala nahlas počítat. „Raz. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm…“ Ríša, Vojta a Milan se rozprchli, jako když střelí. Martin zůstal s Vanessou sám. „Dvacet.“ Řekla a počítala dál. Martina napadlo, že by ze země sebral větev, podrazil jí nohy a vymlátil jí všechny zbývající zuby. Rozhlédl se jako v transu. „Čtyřicet!“ křikla Vanessa. Martin zamrkal. Větev v ruce už měl připravenou. Nakonec jí zahodil. Rozběhl se k poli a skočil do něj ve chvíli, kdy Vanessa zařvala: „Padesát!“ Martin se plížil víc do středu pole, aby nebyl tak snadno vidět. „Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát, UŽ JDU!“ Její hlas se nesl ze značné dálky a tak se Martin zastavil. Opatrně vykoukl z pole. Byl tak třicet, možná čtyřicet metrů od stromu. Vanessa se dívala na opačnou stranu. Rozhlédla se a pak se vydala směrem od stromu i od Martina. Pane bože ta je tak strašně hloupá, pomyslel si Martin. Vanessa zmizela za nízkým vrškem a on se napřímil a bleskově vyrazil.Za běhu se začal chechtat, Takhle hloupou holku vážně svět nevi- Zakopl. Levá noha se mu vklínila mezi dva kameny. Zapotácel se a spadl celou svou vahou přímo na levačku. Ozvalo se tiché křřřup. Pak mu levá noha vybuchla v příšerné bolesti a on asi poprvé za svůj život omdlel. Byl v bezvědomí asi čtvrt hodiny. Necítil, jak ho pravého stehna štípla vosa, na kterou spadl. Neslyšel, jak jeho přátelé volají jeho jméno, ani jak po necelých deseti minutách odcházejí. Kdyby byl při vědomí a sledoval je, asi by se divil, že si ani jeden z nich nevšimnul vyšlapané cestičky obilí, která by je nevyhnutelně zavedla k němu. Ale nezapomínejte, že to byli jen tři jedenáctiletí kluci a jedna o pět let mladší holčička. V tomhle věku si takových věcí prostě nevšímali. Martin se probral asi dvě minuty poté, co za kopcem odezněly hlasy jeho přátel. Ale i kdyby nakrásně ještě byly slyšet, myslím, že Martin by je stejně neslyšel. Celý svět vnímal jen skrz temnou oponu bolesti. A tak tam ležel asi hodinu a tři čtvrtě a moc nevnímal okolní svět. Cítil jen tu drsnou řezavou bolest. Měl přivřené oči a těžce oddechoval, když se z dálky ozvalo tlumené vrčení. Nejdřív ho moc nevnímal, a plně si uvědomil co to je až za pět minut. Vzpomněl si, že to samé vrčení slýchával, když přes plot sledoval kombajn na poli před jejich domem. Prudce otevřel oči a posadil se. Ano určitě to byl kombajn. PANEBOŽE PROSÍM POMOZ MI, pomyslel si Martin. Z čela mu stékal pot a štípal ho do očí. Kdybych aspoň neměl takovýhle maskáčový oblečení. Kombajn byl čím dál tím blíž. Martin se vzchopil a opřel se o lokty. Přitom si omylem drknul do nohy. Zaplavila ho vlna bolesti, horká a bodavá. Zhroutil se zpět na tem a rychle vzlykavě oddechoval. Vrčení kombajnu přehlušilo všechno ostatní. „MILANE? VOJTO? RICHARDE?! POMOC! Do hajzlu pomoc! Zachraňte mně! Pomóóóc“ Do zorného pole mu vjel temný, obrovský stín kombajnu. Už byl blízko. „Ne! Ne!“ vyrážel ze sebe Martin , jako smyslu zbavený. Neviděl kombajn jako stroj, ale jako zvíře, jako obrovského dravce, který je připraven jej pohltit. A už tu opravdu byl. Velký červený kombajn.Martin ho tu ještě nikdy neviděl. Před strojem se vznášela velká oblaka prachu a chlapec tak neviděl na kombajnistu. Nejdřív se mu zdálo, že tam žádná není,ale to byla určitě jen nějaká iluze. Martin se znovu vyzdvihl, tentokrát na dlaních. Chtěl se postavit, ukázat se kombajnistovi, ale bolest v noze mu to nedovolovala. Do očí se mu dostal rach a ostré kousky nějaké uschlé trávy. Oči mu okamžitě začaly slzet(šlo to snadno, už předtím Martin brečel) a chlapec se rozkašlal. Špinavým rukávem si oči utřel a vzhlédl k blankytně modrému nebi. Vzápětí mu výhled na nebe zastínil kombajn. Už od něj byl jen dva metry…metr…půl metru… Řev kombajnu mu trhal uši. A pak mu stroj najel na nohy. Martin se rozkřičel, naříkal jako lapená zvěř. Na chvíli se všechno vznášelo ve zvláštně narůžovělém oparu. Martin si matně uvědomoval, že mu odpadaly všechny prsty. Na moment zahledl jak pod kombajnem mizí jeho sněhobílé holenní kosti. Ozvalo se mohutné křupnutí a stroj hladově pohltil pahýly chlapcových nohou. Růžový obláček před chlapcovýma očima se rozplynul, když mu kombajn rozcupoval stehna na malé nicotné kousky. A kombajn pokračoval dál. Chlapcův řev utichl. Stroj mu teď drtil žaludek a ostatní vnitřnosti. Obrovský proud krve vystříkl z chlapcových úst. Prohnul se, jako by dělal most a v té chvíli měl vnitřnosti na celé košili. Už neviděl, jak jeho střeva mizí v dychtivých útrobách kombajnu. To už byl dávno mrtvý. S tupým mlasknutím přejel stroj jeho zakrvácenou hlavu, která se rozlouskla, jako vlašský ořech. A to byl konec. O půl kilometru dál zcela vyčerpaná Vanessa omdlela.