Vězení

S trhnutím se probudila. Byla celá propocená. Měla zrychlený dech. Zase ten sen. Poslední dobou se jí zdá pořád jedno a to samé. Běží před něčím, ale neví před čím. Ležela a snažila se uklidnit. Pohledem přejížděla po tmavé stěně vězeňské cely. Slyšela oddychovat ženu, která spala na posteli nad ní. Pořád přemýšlela o tom, proč tu vlastně je. Přece se jen bránila. Ale jeho nezavřeli, zavřeli ji. Psychicky ji týral hodně dlouho. Prostě to nevydržela. Je to takový hřích? Asi je. Snažila se usnout. Ráno ji probudil ostrý hlas dozorkyně: "Budííčeek!! Vstávat!! Mazejte na snídani!! Tady nejste na žádný dovolený, dámy!!!" Rychle se zvedla a šla se postavit do řady ke kontrole. Dny ve vězení jí připadali pořád stejný. Byly tu různé typy žen. Od těch, kteří se sem dostaly podobným způsobem jako ona, až po chladnokrevné vražedkyně. Měla z nich strach. Vždycky radši udělala, co po ní chtěly. Bylo to různé. Nejčastěji ale chtěly její tělo. Byla krásná, bylo jí sotva 30 let, a ony potřebovaly cítit blízkost ženského těla. Hnusilo se jí to, ale viděla, jak dopadla jedna žena, která jim nevyhověla. Byla ošklivě pomlácená, samý šrám, nikdo nic nevyšetřoval, prostě se to uzavřelo jako nehoda. Proto radši poslušně plnila všechno, co po ní chtěly. Při snídani si všimla, že po ní pokukují. Něco si mezi sebou začaly řikat a smály se. Ukazovaly na ni. Když odcházely z jídelny, přitočila se k ní jedna z nich a zašeptala jí do ucha:"Dlouho sis s náma nepřišla pokecat, čekáme že přijdeš, až budeme na dvoře, máme práci v sektoru H, už jsme tě tam k nám zapsaly, kočko." Jen to dořekla, začala se smát. Následovaly dopolední práce. Sice to nebylo nic zábavného, ale aspoň to člověku trochu uteklo. Po obědě měly polední klid, po kterém je dozorkyně vyhnala na vězeňský dvůr. Některé měly volno, a některé musely opět pracovat v uzavřených sektorech. Oni byly přidělěny do místnosti poblíž kuchyně. Čekaly tam na ně hory brambor, které musely okrájet. Strašně se bála toho, co přijde. Bylo jich tam šest. Ona a pět žen, ze kterých šel strach. Věděla, co se bude dít. Jedna po druhé si s ní užila a pak jí nafackovala. Připadala si strašně špinavá. Konečně tu byla svačina. Práce skončila, do večera má volno. Když odnášela skleničku, vyklouzla jí z ruky a rozbila se na tisíc kousků. Musela to po sobě uklidit za doprovodu dozorčinných nadávek. Když potom večer ležela na své posteli, stékaly jí po tvářích slzy. Sama sebe se potísící ptala, proč tu je. Odpověď neznala. Už nevěděla jak dál. Sáhnula pod polštář, kam si odpoledne něco ukryla. Byl to skleněný střep. Střep ze sklenice, kterou rozbila.
Ránem se rozléhal hlas dozorkyně, jako obvykle, který budil vězenkyně do nového dne. Všechy se šly seředit na snídani. Jen z jedné cely se ozval výkřik, když spolubydlící uviděla mrtvé tělo.