Na dostřel

Na dostřel

Dnes se chci odpoutat, utéct pryč a na chvíli zapomenout na tento svět. Odcházím proto z vesnice mě rodné, jdu vřed za svým cílem. Je to to místo, které mám tolik ráda. Dneska jsem na svém pomyslném útěku skoro sama, je tu se mnou můj věrný a věčný přítel-můj pes. Vcházíme společně do další vesnice a psi na vraty po mě řvou. Zdá se, že mě varují. Ale proč a před čím? Nebo mě snad chtějí odradit? Svým myšlenkám se musím zasmát, je to vážně pošetilost, vždyť jdu se psem, takže toto je jen reakce…J Přecházím přes koleje a dostávám se na starou silničku u lesa. Tu cestu tady snad zapomněl čas, auta už tu nejezdí a lidé sem teď chodí sotva venčit psy. Po chvíli odbočuji ze silničky na lesní pěšinku a mezi stromy už vidím prosvítat vodní hladinu. Je to jedno z nejkrásnějších míst v okolí, mám to tu moc ráda. Vládne tu klid a ticho, je to tu neposkrvněné dobou a světem. I přesto to tu není zapomenuté úplně, v létě tu bývá docela dost lidí. Chodívají se sem koupat děti s rodiči a taky s pejsky. Potkávám tu i rybáře, toto jsou prý místa, kde ryby „berou dobře“. Na opačném břehu u staré a rozpadlé fabriky se scházejí prazvláštní existence, bývají tam bandy feťáků, kuřáků a někdy tam postávají lidé, kteří nemají kam jinak jít - tady jej jejich domov. Ale co by tu kdo dělal teď, uprostřed prosince?
Zajímavý mi přijde fakt, že jsem tu ještě nikdy nepotkala takovou osobu jako jsem já – možná umělec, snad blázínek a velký snílek. Nevím, snad se tyto spřízněné duše schází na jiném břehu, nebo bývají snad úplně jinde…?
Všude se tu rozprostírá klid a ticho, jen rackové nad mou hlavou se chechtají všemu okolo, pár kachen se neslyšně pohupuje po hladině a topoly šumí o kráse zdejší… Cítím se tu skoro jako doma, je tu tak krásně, toto místo na mě působí nějak podivně magneticky, úplně mě to sem táhne. Je to snad osud, říkám si a opírám si záda o vysokou osiku, začínám snít. Doslova hypnotizuji vodní hladinu, na které plave několik malých ledových ker. Nad hlavou vidím velikou siluetu dlouhého těla s dlouhým zobákem – to volavka se vznesla mezi hejna racků a vyplašila pár pstruhů na mělčině. Labuť plave na hladině mezi lyskami a tvoří krásný kontrast bílé a černé. Nebe má ocelově šedivou barvu a vlnky jezera šplouchají do kamenitého břehu. Místní nostalgie mě prostě dostává…
Chtěla bych teď ze sebe strhat všechny kusy mojeho oděvu, jen tak nahá, vlastně oděná do vlastních hříchů, vlézt do místní průzračné vody a smýt ze sebe právě ony zlé činy, hříchy a černé myšlenky… Jaká je to škoda, že je prosinec a to voda z jezeře je tak odpudivá svou chladností a krami na povrchu…
To krásné ticho a klid však náhle naruší nějaký zvuk, který jakoby se vymykal místním zvyklostem. Ozval se VÝSTŘEL! A druhý a třetí… Někdo na opačném břehu střílí a zvuk (zřejmě malorážky) se tříští o průzračnou vodní plochu. Něco se děje, jakoby to šlo mimo mě, nechápu to, ale děsí mě to. Po zádech mi přejede mráz, náhle jako blesk z čistého nebe. Můj pes se vzepřel ve vodítku a začal štěkat. Řve bez ustání, řve as jejích štěkot se nese po celém okolí. Ten hlas mojeho psa proniká do rytmu další a dalších výstřelů, zní to všechno tak hrozivě. Celá ta krásná atmosféra jakoby si rozplynula a zůstala tu jen nejistota a strach, však nevím z čeho. Přemýšlím o tom, co tam dělá ta banda lidí, které vidím jako malý černý siluety na druhém břehu. Proč střílí…? Napadají mě šílené představy, rychle jich však vypuzuji ze své hlavy, to přece není možný. Jaký já jsem blázen a pošetilec s přehnanou fantazií, ach ne…
Opět se vracím ke svým původním myšlenkám, ovšem pořád mi to vrtá v mozku. Výstřely již utichly a ticho a klid se navrací, ale ten oblak nejistoty nepraská, jakoby se zvětšovat a houstnul. Co to mělo znamenat? Kdo to je? Otázky v mé hlavě se mísí s nevážnými odpověďmi. Pes už se taky uklidnil, teď jen klidně sedí a kouká do vody stejně zasněně jako já, teď sníme a přemýšlíme oba.
Ze snění mě dostává až nějaký nezvyklý pohyb, přichází z vody a je tak blízko… Zvrátím své oči od oblohy do tříštících se vlnek a vidím láhev. Vlnky ji vyhazují z jezera na břeh, poté ji zase vtahují dovnitř. Nepřišlo by mi na této PETce nic zvláštního, vždyť jezero vyplavuje spousty odpadů a mezi nimi i lahve, ale tato láhev má i jakýsi prapodivný obsah uvnitř. Lezu opatrně ze břehu dolů přímo k vodě a přebírám vlnce její břemeno. Opět svůj hřbet opřu o kmen osiky na břehu a otevírám láhev ve strachu a překvapení, co asi bude uvnitř… Úplně roztřesenýma rukama vytahuji srolovaný papír, je nasáklý vodou. Rozmotávám svitek a co jsem si přečetla, mi vyrazilo dech.
„Ach Bože, ochraňuj mě! Co tu chcou ti ozbrojení psychopati? Proč mě obklíčili? Co to dělaj? Ach pomoz, prosím…“
CO TO JE??? Přemítám o tom, ale nejde mi to do hlavy. Je to tak nerozumné, jako by to vážně psal nějaký psychopat. Nebo snad zoufalec? Nevím… Podívám se na opačný konec jezera. Výstřely už nejsou slyšet delší dobu, ta banda už také zmizela z mého dohledu. Čtu ty věty znova a znova, otáčím ten papírek v dlaních, louskám písmenka a nechápu. Co to má znamenat…? Je to snad nějaká šifra nebo kód? Jak dlouho už to v jezeře plave? Kolik minut hodin a let…?
Nechápající skrývám ten svitek do lahve. To už jsem si ze strachu a deprese ani nevšimla, že krom lahve na břehu leží vyplavené i něco jiného. Je to cár něčeho neurčitého rudé barvy… Když vtom mi někdo opatrně přiložil hlaveň ke spánku…!