Bezejmenná

Bezejmenná
Byl teplý letní den.Slunce pálilo a osvětlovalo spoustu barev,které se v slunečním světle nádherně třpytily. Zpěv ptáků byl zvučný a líbezný. Všude byl vidět život a radost.
Jen jeden chlapec byl nešťastný.Trápil se pořád a pořád kvůli dívce,kterou tak moc miloval,ale ona ho neposlechla,když jí říkal,ať tam nechodí.A teď ležela tváří k zemi bez jediné známky života.To chlapcovi způsobovalo zármutek a tíživou bolest,která ho nenechával spát.Stále si vyčítal,že ji nedokázal přesvědčit a také z toho usuzoval,že ho asi dost nemilovala,když ani kvůli němu nezůstala v bezpečí.Nemusela najít tak brzkou smrt.Chlapec dál zarmouceně přemítal a jeho trýzeň rostla s každým okamžikem.K večeru se konečně zvedl a odešel z krásného lesnatého parku.Začínalo se stmívat.Brouzdal se ulicí,byla už téměř tma.V tom spatřil dívku.Chodila s ním do třídy.Nikdy ji moc nemusel.Oslovila ho: „Ahoj,jsi nějaký sklíčený.Co se ti stalo?“On odpověděl:“Co je ti po tom?!“Dívka se zatvářila dotčeně,ale nenechala toho,dál se ptala:“Proč mi to nechceš říct?“ „Protože nemám důvod ti to říkat!“ „Třeba máš.!“ nenechala se odbýt. „Tak mi ho řekni,já zatím o žádným nevím.“ řekl.Dívka se na něj upřeně podívala a řekla: „Třeba bych ti mohla pomoci s tvým trápením.“ řekla svůdně a něžně.Přistoupila k němu blíž a zadívala se mu hluboko do očí. „Mě nesvedeš,Laro! Mě ne!“ odstrčil ji a rychle odešel z ulice pryč.Dlouho se za ním dívala i když už byla dávno pryč.Trochu posmutněla,že jí takhle odbyl,ale v hlavě se jí naskytl nový nápad.

Druhý den přišel chlapec do školy,čekala tam na něj.On na ní hned spustil: „Tobě to včera nestačilo, řekl jsem ti,že mě máš nechat být.“ Lara odpověděla: „Když přijdeš dneska v 6 hodin večer do parku k východní bráně,možná změníš názor...“
Chlapcovi to vrtalo hlavou celý den.Rozhodl se,že tam půjde,moc se mu tam nechtělo,protože nechtěl,aby si Lara myslela,že ho má na háčku a může si dělat co chce..Přesto mu to nedalo.Chtěl vědět,co tam bude.
Bylo skoro 6 hodin,když chlapec zavíral domovní dveře.Tiše klaply.Šel velmi potichu.6 hodin a 5 minut.Lara už tam stála,ani se nepohnula.Řekla: „Tak přece jsi přišel.Věděla jsem,že ti to nedá.“ „No tak co teda bude?“ odpověděl netrpělivě chlapec. „Co budeš chtít.“ odpověděla Lara plna vzrušení.Přistoupila k němu a políbila ho.Náruživě a vášnivě.Odtrhl se od ní a rozkřičel se: „To,že je moje holka mrtvá ještě neznamená,že jsem ji přestal milovat!“ „To já jsem ji tam zavedla a zavedu tam i tebe jestli se budeš pořád takhle bránit.No tak přestaň už.“ Chlapec se na ni díval nevěřícným pohledem. „To si byla TY?“ Měl slzy v očích. „Jsi svině!“ křikl i přes slzy zármutku. „Buď ticho!“ řekla mu Lara. „Nebudeš mi říkat,co mám dělat.Jdu domů,hned teď.S tebou nechci strávit už ani minutu.“ „ Nikam nepůjdeš!“ okřikla ho Lara.Znovu ho políbila.On už se tomu nebránil dokonce to i chtěl. Vášnivě se spolu líbali.Spadli na zem a dál se líbali a pořád a pořád.....
Leželi v trávě vedle sebe na zemi.Oba nic neříkali jen zhluboka dýchali.Koukali na nebe.Byla už tma.Neměli ponětí,jakou dobu tu strávili,ale bylo jim to fuk.Pak oba vstali.Chlapec řekl: „Ne,tohle jsem neměl dělat,byl jsem nevěrný.Už se to nestane.“ „Přestaň“ začala mu oponovat Lara. „Oba dobře víme,jak moc chceš být semnou.“ Znovu se začali líbat.
Najednou se od sebe odtrhli.On ji vrazil facku: „NE,děláš si semnou co chceš a tak to nebude!Jsi jenom ubohá,mojí lásku si nezískáš.“ řekl a odešel.Lara tohle zaručeně nečekala.Tekly jí slzy,protože ona ho doopravdy milovala.Nechtěla ho jen využít,tak jak on si myslel.Chlapec si stále vyčítal,co udělal.Byl nešťastný...Lara ho raději nechala být,protože se bála,aby se na ni nenaštval ještě mnohem víc.Milovala ho.Každá minuta,kterou měla strávit bez něj ji tížila,čím dál tím víc.
Chlapec s ní od té doby nepromluvil,ani nechtěl.Bál se,že by ho znovu svedla.Dost ho udivilo,že na něj nepřichystala další léčku,jak se k němu dostat a ani na něj nikde nečekala.

Za oknem byla noc,tmavá...Na obloze nezářily žádné hvězdy a ni měsíc nebyl dnes vidět.Chlapec ležel na posteli.Myslel na svou milovanou a v duchu jí říkal,jak moc lituje toho,co udělal.Plakal moc a moc. Z hloubi duše jakoby se ozval její hlas. „ Jsi svobodný! Zapomeň už na mě a přestaň se trápit,jdi za Larou jestli je ti s ní dobře.Jdi a netrap se! Zapomeň.....“ Chlapec nemohl uvěřit tomu,že slyší její hlas a nemohl uvěřit ani tom u,co mu říkala.Přemýšlel jestli si to třeba jenom nenamlouvá.Přesto uposlechl a s klidem usnul. Spánek však byl velice neklidný.

Další den přišel do školy.Šel hned za Larou.Lara se na něj podívala udiveným pohledem. Chlapec jí řekl: „Pojď,musím si s tebou promluvit.“ Vyšli na chodbu.Teď oba stáli proti sobě.Chlapec promluvil: „Laro,chtěl bych se ti omluvit,že jsem řekl,co jsem řekl.“ Lara stála jako omámená a pak konečně řekla: „Miluju tě.“ Objala ho.Nechtěla ho vůbec pustit až když zazvonil školní zvonek,který upozornil,že přestávka je u konce.Zjistili,že na ně civí celá třída.Nevadilo jim to,jen se na sebe usmáli.Po škole šli do parku.Sedli si na lavičku.Lara řekla: „I já mám pořád výčitky svědomí,protože jsem podvedla svého kluka,který žil až v Anglii,jenže taky zemřel,spáchal sebevraždu.Ještě jsem se z toho nevzpamatovala...Ani nevím proč to vlastně udělal. A navíc zabila jsem holku tobě,do kterého jsem se tak bázlivě zamilovala a to mě teď taky ničí,když pomyslím na to,že teď jsem s tebou já místo toho,aby tu seděla ona.Je mi to líto.Nechtěla jsem ti způsobit utrpení.Byla jsem hloupá.“ Začaly jí téct slzy.Byla moc smutná.On řekl : „Oba jsme v podstatě udělali chybu.Neměli bychom teď být spolu.“ „Ano neměli.“přitakala Lara. „Zabijeme se!,spolu!“ řekli oba dohromady. „Bude to tak lepší.“ Rozhodli se tak pro smutný konec.Vstali a ruku v ruce kráčeli na vlakové nádraží.Když přišli,šli daleko po kolejích.Na místo,kde je nikdo nenajde a nepřekazí jim jejich plány.Lehli si vedle sebe na koleje a tiše v těsném objetí čekali až pojede jejich smrt.Dlouho čekali.Slzy tekly.Až uslyšeli zvuk troubícího vlaku.Sevřeli se ještě víc.A pak zavřeli oči. Rána a KONEC!