Dva roky //zapíjené bolesti//..

Chytl se okraje lavice, - bylo mu zle. Motala se mu hlava, ale i celá zem pod nohama. Upadl a bylo mu to úplně jedno. Dávno propadl smutku a beznaději. Pomalu propadal alkoholu. –Dnes se to znovu potvrdilo. Ležel, na nic nemyslel. Už ne – a to byl přece jeho cíl. Dosáhl toho, čeho chtěl. V mysli prázdno, všechny myšlenky vymeteny. Jen ta strašná bolest, bylo mu tak špatně jako snad nikdy.. Ale přece to tak chtěl ..
A pak. -Jen tma. Tma, ticho a nicota. Litoval?.. Ne. Osud tomu tak chtěl.. On se pouze zařídil podle jeho rozkazů.. Tak je tady.. Takhle. Usnul.. Usnul, aby mohl zítra dnešní den opakovat. Do posledního detailu.. Hospoda, snad litry alkoholu – zábava, naprosto neznámý lidi, který si na tu chvíli hráli na nejlepší přátele a druhý den si nic nepamatovali..
Věčný vír, který ho už dávno strhl s sebou. Stále dokola.. Hodiny, dny, roky..
Neměl šanci ani sílu se z tohohle začarovaného, bludného kruhu dostat. Nikdy ne sám. A on je přece sám. Teď už ano.. Už je sám celé dva roky.. Dva roky – minuty, hodiny, dny.. Dva roky stejných situací, stejných okamžiků.. Dva roky zapíjené bolesti..

//Jak dlouho tohle může člověk ještě vydržet?.//

Rány na dveře jeho bytu.
„Hele, vožralo, koukej zaplatit nájem! Na chlast prachy máš a na nájem ne? Vyrazim tě.. Koukej otevřít, vím, že tam jsi..!.. Vždycky tu v tuhle dobu jsi!“
Z druhé strany ticho..
„Jestli neotevřeš do pěti vteřin, ty dveře vyrazim – platit to pak budeš ty!“
Nic.. Žádná ozva.. Žádná reakce..
Hlasitá rána – tentokrát jen jedna.. To domácímu se povedlo vylomit dveře a naskytl se mu ne zrovna hezký pohled.. Ležel tam na zemi, na tváři mu pohrával nepřítomný úsměv.
„Ten jeho chlast ho dohnal až k smrti.. Koledoval si o to.“, domácí odešel, aby obvolal potřebné lidi.. Nelitoval, nic necítil..//Snad jen vztek, že má další starosti.. Taky to mohl udělat někde venku!// Stejně to byl jen opilec, dobře mu tak. Má co chtěl.
Ani ho nenapadlo, proč je to tak. Nepřemýšlel nad tím, co ho dostalo na tohle scestí.. Že před dvěma lety to byl milující, šťastný člověk.. Dokud nespadl na úplné dno svých sil. A všichni, které tehdy potřeboval se k němu otočili zády..
Tohle vše nevěděl, ale přesto ho odsoudil.. Byl to pro něj jen další nájemník. Ne zrovna oblíbený nájemník.. Pamatuje si, jak dlouho váhal, než ho vůbec do svého domu přijal.. Nakonec rozhodlo jedině to, že potřeboval peníze..

„Přijde někdo na jeho pohřeb? Měl nějaké příbuzné? Přátele?“, vyslýchali pohřebáci domácího..
„Ne, neměl.. Vlastně o něm nic nevim..“
„Dobře.. My už se o vše postaráme, děkujeme vám.. Nashledanou..“
-Spíš Na neshledanou-, pomyslel si muž, ale na ně se jen usmál.
„Nashledanou.“..
Odešel zpět do domu.. Na tu poraněnou lidskou duši, která jen volala o pomoc ihned zapomněl..
Stejně jako celý svět..