STROM

Mám narozeniny.
Jdu ulicí, šeď města na mě padá jako smuteční závoj.
Jdu a nevím kam... Prší. Kapky deště smývají slzy z mých tváří.
Jdu a nevím proč…

Nade mnou se sklání strom. Ahoj kamaráde, pomyslím si a koukám vzhůru ke koruně stromu.
Zdá se, že nikde nekončí, sahá až k nebi. Mít tak křídla…
Usměji se, ani nevím proč. Jeho přítomnost mě uklidňuje. Těžké, kalné mraky se přelévají jeden do druhého, tak jako moje myšlenky v hlavě. Na co myslím? Tak různě..
V hlavě mám miliony vzpomínek. Dobrých a špatných jedna za druhou mi probíhají před očima. Co se se mnou děje? Proč vzpomínám? To přece nikdy nedělám!
Ale jak vidím i moje sebekontrola má dovolenou. Usměji se tomu přirovnání a oddám se mým myšlenkám.
Kde začít?
Prokopávám se zdí vedoucí k mému srdci, otevírám zarezlým klíčem dveře do mé duše.. Není to jednoduché, ale ten strom mě nutí to udělat.. otevřít své srdce a přiznat si tu strašlivou pravdu…
Vzpomínka za vzpomínkou mi dělají šrámy na srdci. Jizvy, co se nikdy nezahojí.. Pokaždé když mě někdo uhodí, nebo si něco udělám, zahojí se to jen navenek. Bohužel jizvy na srdci se hojí pomalu, tak pomalu jak plyne čas ve své věčnosti, a některé se nikdy nezahojí úplně. Tak proč vzpomínat.. Hm?
Ještěže prší, nechtěla bych aby mě někdo takhle viděl. Děsím se toho, když mě někdo vidí plakat. Vždy, když je mi ouvej, nasadím úsměv a odejdu, abych byla sama. Někdy je mi tak strašně mizerně a stejně nemůžu plakat. Teda hlavně poslední dobou.. jsem jak z kamene. Pocity uvnitř mě vždy málem explodují, ale navenek nic.. Jako když odešel děda.. Zrovna jsem byla v Brémách a nic jsem nevěděla… Před odjezdem jsme se pohádali… Když jsem přijela, šla jsem rovnou na JIPku… druhý den ráno byl pryč…Nikdy na to nezapomenu… Když jsem se to dozvěděla, nebyla jsem schopna nic, tak jsem šla na trénink. Tam jsem se zhroutila, málem mě odvezla sanitka…
Rychle zaplaším vzpomínku na to, jak se na mě všichni dívali,..
A honem k jiné, snad ještě horší… je po výzu…kufry na chodbě, táta u mě v pokoji… a honem k další… ten pohled před tím než mi dal facku….
DOST! Proč mě takhle mučíš.. Jak bych to mohla prožít znova??? JAK???
Celá se klepu a není to proto, že by mi byla zima.. to ty vzpomínky jak se vrací.. flašky na stole i marné čekání na to co se stane… Jedna přes druhou se hemží, jak mravenci v roji.. chtějí mi něco říct?
Nasadím milý úsměv a vstoupím do třídy… Nový začátek…Cesta k osamění, ale co, aspoň jsem oblíbená… Hned na začátku si získávám většinu třídy. Jak by taky ne? Věčně pohodová holka, co radí při písemkách? Kouzelná kombinace..
Mohla bych se cítit šťastná a přesto jsem stále sama… Nikdo mě nezná..
Ani nechci aby poznal.. stejně to dopadne jako vždycky.. přijdou problémy, kámoši odejdou… As usually.. Jsem zvyklá a přesto čím častěji to bylo, tím víc jsem se uzavírala do sebe. Nyní už nedokážu prostě někomu říct, jak jsem nedokonalá.. Že mám problémy nebo tak.. Já jsem pro všechny tou cílevědomou holkou do nepohody, co je pro všechny tady a kdykoli je to potřeba pomůže, poradí… Přece někomu nezkazím ideály?? Je to sobecké? Nebo hloupé? Nevím.. Vím, ale co to je … pravdivé.

Stojím na ulici a koukám do nebe.. Oči mi zalévají slzy… úleva… strach. Prší a kapky deště mi připadají jako křest ohněm. Nyní už víš jak se cítím.. Budu k tobě chodit každý den, sedat ke tvým kořenům a mluvit k tobě. Třeba už nebudu tak sama.. Usmívám se když jdu domů, ačkoliv tam na mě padne tíha smutku. Od té doby, chodím každý den k tomu stromu a vykládám mu, co mě trápí.
Je to tak dávno a přitom to mám tak živě v paměti.

Je krásně a já jdu za svým stromem… Ale už tam není.. je pryč.. zbyl po něm jen pařez a i ten odstraní… Prý byl ten strom nemocný, ale já tomu nevěřím..

A už jsem zase sama.. vždy když najdu někoho, kdo mě má rád buď odejde sám, nebo ho odvedou jiní…Jen já zůstávám stát a koukám se, jak všichni odcházejí, ale já jít nemohu.
To je můj úděl. Teď tu stojím jako ty předtím, hlavu v nebi a čekám až mě někdo podetne, tak jako tebe…

Mám narozeniny.. je to už řádka let, co tu stojím. Chodí ke mně taková holka jakou jsem bývala já… Za týden přijde a já už tu nebudu. Jen doufám že nepřevezme toto místo jako kdysi já.. Osamělost je to nejhorší,í co kdo může zažít..

Já tu stojím, a konečně vím, co je to být topolem..