Beznaděj

Svět se zastavil. Vteřinu po vteřině. Minutu po minutě. Už nikdy nebude tak jak dřív. Už nikdy nebude svítit to stejné slunce, tak zlaté a teplé… už nikdy nezaprší stejný déšť. Mělo to být dokonalé, ne dokonale mizerné.
Kdyby mohla mysl mluvit, nejen skrz ústa, které ji kontrolují, vykřičela by všechnu tu bolest a beznaděj do světa. Puklo srdce a doufá, že přijde někdo a znovu jej spojí dohromady. Obličej zmáčený, oči rudé a oteklé těkají rychle sem a tam. Nikdy se nebudou smát tak jako dřív. Nikdo v nich nenajde ty jiskřičky štěstí a lehkosti. Celý život se smrskne do téhle titěrné chvíle. Na ničem nezáleží, všechno štěstí je pryč.
Někde v koutku duše ví, že to takhle není. Sama doufá, že ještě nebude úplný konec. Že všem ještě ukáže zač je toho loket. Chvíli přemýšlí,váhá, neví zda udělat ten poslední krok. Poslední a zároveň první. Přebírá se tím stále dokola, znova a znova. „ Kdybych bývala…tahle spojení by nikdy neměla existovat“ , pomyslí si trpce. V duši snad už ví, co udělá, ale rozum si stojí za svým. Nemá to cenu! Vše už je ztraceno. Už to nemůže být tak jak dřív. „ No a? Proč by nemohlo? Chce to jen naději“ , pískne hlásek malinkaté naděje tam někde vzadu, z rohu srdce.“
„ Ach jo“ povzdechne si. Touha být lepší a lepší vyhrála. „ Ach jo“, povzdechne si znova, ztěžka vstane z postele a váhavým krokem se vydá napříč místností. Cestou rozkopává všemožné plastové lahvičky. Z posledních sil dobelhá k telefonu, vytočí číslo, ale než stačí něco říct… v bezvědomí se svalí na podlahu. „Vše je ztraceno“, pomyslí si ještě, než vydechne naposled.