Když padá hvězda...

Seděla u okna, pokrčené nohy opřené o topení, ruce položené na kolenou, a pozorovala hvězdy. Jasná prosincová noc vypadala mrazivě, ale stromy stály černé a holé, ani tráva pod oknem, na niž dopadalo světlo z kuchyně, nenesla stopy po sněhu. Hvězdy nehnutě prorážely temnotu a srpek měsíce prořezával ticho a stříbrné světlo proplétalo zahradu namísto jinovatky.

Dívala se ven, ale nevnímala nic z náznaků zimy. Procházela se po obloze a hledala v ní svoje vzpomínky. Nebe pro ni nebylo jen nádherným odrazem noci; bylo symbolem. Celého jejího života se dotýkaly podobné symboly. Neobyčejní lidé obdivují obyčejné věci, myslela si často, do samozřejmostí ukrývají kousky své výjimečnosti.

Unaveně sklonila hlavu a přivřela oči. Ano, považovala se za neobyčejnou, a mnohdy za cizí, jako z jiného století.

Ale teď byla natolik vyčerpaná, že nechtěla přemýšlet nad ničím, natož sama nad sebou. Před zavřenýma očima se znovu objevilo nebe. Mraky se jako vlny přelévaly přes hvězdy a ona se mimoděk otřásla zimou. Rukama objala kolena a přivolávala si jiný, milejší obraz. Temné nebe se ztrácelo a bledlo a místo něj se objevilo slunce. Hravé, oranžové, horké a dovádivé a čisté. Slastně spustila nohy ze židle a cítila, jak ji zlaté dlouhé měkké prsty šimrají na stehnech.

Náhlý chlad ji donutil otevřít oči. Její nohy se dotýkaly studené podlahy, ale neměla vůli je zvednout. Smutně pohlédla do zahrady. Chybělo jí slunce, to věděla už dávno. Se zkracujícími se dny a slábnoucími paprsky ztrácela i ona energii, jako by jí neustálé deště rozmáčely kůži a z jejího těla vytékala krev, zprvu jen v tenkých pramíncích, ale pak už byla všude, tiše se sunula na židli, na stůl, na podlahu, na chodník… Při té představě se otřásla.

Za dva dny budou Vánoce, vyslovila jinou myšlenku, doufajíc, že hlasem snad přivábí tu dětskou radost, která ji dříve při vyslovení onoho slova popadala. Vánoce. Hrála si s tím výrazem, hladila ho a praštila s ním o zem, chlácholila ho a smála se mu, pálil ji v dlaních, ale zněl pořád stejně dutě. Vánoce, Vánoce. Melodie koled, zvonění rolniček nebo zacinkání zvonku, křupnutí zmrzlého sněhu, pohádky v televizi, kostelní zvony, škrtnutí sirky o krabičku; je tolik věcí, které by mohly prázdný zvuk toho slova naplnit. Vánoce.

Nic se nezměnilo.

Ne, všechno se změnilo. Nemůže už být dítětem lačně vdechujícím vůni nadpřirozena, a není ani tak dospělou, aby se ta vůně stala neodbytným pachem, kterým je třeba se co nejagresivněji prodrat. Mezi těmi světy byla jako Eva, už vědouc o své nahotě, ale ještě neschopna ji zakrýt.

Nepřítomně si uvědomila, že o sebe tře dlaněmi, neklidem úplně ledovými. Prudce je přitiskla k topení a vzápětí je odtrhla.

Roztřepené zmatené myšlenky se změnily v opovržení. K čemu všechny ty milosrdné úsměvy, ta nabubřelá sláva, předstíraná posvátnost; odkud ta beztvará nutnost koupit si všechny, jenž celý rok nestojí za jediné povšimnutí? A uvnitř nic než zoufalá, nejzoufalejší potřeba stát se bližním.

Byla tak sama, jako se člověk cítí sám uprostřed valícího se nehlučného davu, ledového a pohlcujícího jako protrhnutá hráz. Tak sama, jak může být člověk sám jen o Vánocích.

Seděla u okna, pokrčené nohy opřené o topení a ruce položené na kolenou.