Prosím zůstaň

Hodiny … dny … nejistoty a strachu … strachu o Tebe. Oboustranný zápal plic a jejich následný kolaps … kritický stav … To byl verdikt, který pro mě měla připravena osoba na druhé straně telefonu. Nechtěla jsem chápat … chtěla jsem se probudit, protože tohle … tohle přece nemůže být realita!
Její zoufalý hlas se šířil celým mým tělem.
Přinášel sebou slzy a třes … bezmocnost z toho, že nemůžu nic dělat … že jsem tak daleko. Všechno přestalo pro mě existovat … bylo tady jen … zoufalství.
S každou slzou jsem se vracela do vzpomínek … dní, které jsme prožili spolu … na povrch vystupovaly všechny krásné prožitky a nutily mě ještě k většímu zoufalství. Věděla jsem jen jediné a to, že musíš přežít … a to nejen proto, že jsi človíček, kterého mám ráda, ale protože jsi skvělý otec, bratr, syn a manžel.
Noc se proměnila v nekonečná muka plná otázek a proseb. Kupka kapesníků vedle postele se vršila. Co kdybych napsala člověku, který mi byl nejblíže, se kterým jsem si mohla všechno říct, aniž by mě odsoudil, který mě vždycky podržel a …. Tohle byla ale ta největší chyba, kterou jsem mohla udělat. Jeho nezájem a bezcitnost mě …. už asi nepřekvapila … možná ani nezabolela … zabil ve mně vše co chtěl … i tu poslední naději, že existuje někdo komu bych mohla bezmezně věřit … kdo by mi pomáhal, když je nejhůř …Tu noc jsem si něco uvědomila, a to … jak moc mi kdysi pomohl, tak moc mi ublížil. Změnil se v člověka, kterého neznám a nikdy jsem nepoznala. Nemám mu co říct, protože ho spousta věcí už nezajímá …

Blíží se ráno. Tma odchází … přichází šero, které za chvíli vystřídá světlo. Kapky deště bubnují na parapetní desky. Pro někoho je to den, jako každý jiný, ale pro mě ne … pro mě to bude den čekání … čekání na ortel, který Ti připravil osud … ten, který k Tobě byl tak bezcitný.
Mám pocit, že vybuchnu. Tak moc toužím se se vším někomu svěřit, ale není komu.
Hluchost telefonu mě přivádí k šílenství … žádné zprávy … nic … jen dohady. Vlastně jsem na jednu stranu ráda, že nikdo nezvoní, protože mám strach z další špatné správy.
Jdu si uvařit kávu. Při čekání na vodu, koukám z okna … je plačtivé a pochmurné ráno. Snažím se nějak zaměstnat, ale myšlenky pořád utíkají k Tobě.
Vidím Tě … jak tam ležíš … a tak moc bych Ti chtěla nějak pomoct, ne jen tady sedět a mučit se strachem. Vím, že nemáš už sílu, že Tě chemoterapie úplně vysála … zničila Tě … a ona se na to musela jen dívat … bezbranná ve vší své moudrosti lékaře … nemohla nic dělat … Slyším Tvůj hlas, který mi říká, že je to už všechno dobré, že půjdeš do práce … a začíná mě hlodat otázka, jestli to nebyla jen slova utěšujících lží … slova touhy, která nešla realizovat. Chtěl si nás chránit před svou nemocí a strastmi, ale nešlo to … Teď, když si tak povídám sama se sebou a vzpomínám na všechny telefonáty, se mi vybaví jeden, ve kterém jsem Ti zase já milosrdně lhala.
Vzpomínáš?
Položím Ti otázku, jako bys tady seděl … vedle mě … a pokračuji … Zní to všechno bláznivě, ale mé sny se plní a já v jednom z nich viděla, jak to všechno dopadne a teď se to plní.
Nenávidím se za to.
Řekla jsem Ti tehdy, že se mi zdálo, že to bude dobré … a to … to byla ta lež …
Odpusť mi … já … chtěla jsem Tě jen nějak povzbudit …
Další kapesník dopadá na zem. Oči mě pálí od slz, které jsem už vyplakala … už mi docházejí … cítím se tak vyždímaná … prázdná …
A na srdci poslední přání:
Chtěla bych Tě ještě vidět a říct Ti … mám tě ráda … tak prosím zůstaň …