Příběh čísla 8637

Zmatek. Hluk. Pláč a nářek. Strach a panika. Matka naříkajíc hledá dítě. Dítě hledá matku. Zoufalství. Bezmoc.

Po dvaceti dnech plných hrůzy vlak zastavuje. Po dvaceti dnech, kdy při každé přestávce jsme se krmili trávou. Po dnech ve vagónu s jedním malým okénkem, ve vagónu s výkaly a rozkládajícími se těly kamarádů, matek, otců, dětí. Po dvaceti dnech jízdy smrti a děsu, vlak zastavil.
Vlak zastavuje, hlasité : ,, Raus ! Raus !! “ a štěkot dorážejících vlčáků stojících nacistům vedle nohou, láme vzduch a zároveň i lidská srdce.
Vstupujeme v zástupu branou, která hlásá : ARBEIT MACHT FREI. Stojíme v řadě a esesák rozřazuje. Kampak doleva? Doprava?? Rozdělují rodiny, berou matku dětem, ženě muže. Řev. Nářek. Hysterie. Nikdo neví, co se bude dít, panika zachvacuje duši, již tak vyčerpanou.
Znova vidím lidi v ,, pruhovaném“. Avšak vypadají jinak než v Terezíně. Průvod žasne nad jejich zjevem. Tato stvoření, těžko říci, že vypadali jako lidé, byla jen kost a kůže, oči vpadlé do důlků, vlasy ostříhané dohola, ubohost, bída politování hodná, nejvíc nám všem pověděl jejich pohled. V této chvíli si ještě málo lidí uvědomovalo, že tímhle se staneme taky.
Jsme nahnáni do nevytopené stáje a uloženi na pryčnách, kde dnes nejspíše budeme nocovat. Tak hrozná zima, nepopsatelný mráz, objímá ledovou paží nejen naše těla, ale hlavně naše duše.Ráno nás probudilo zuřivé : ,, Schnell, schnell !! “ a neskutečná žízeň. Již 48 hodin jsme nedostali pít.
Nahnali nás do místnosti,, kde nás svlékli do naha, oholili nám hlavu a všechna místa, kde nám rostly chlupy. Pak jsme museli vlézt do připravených kádí s vodou a chlorem, hltavě jsme pili tento hnus. Potom po nás hodili pruhované oblečení. Již jsme byli připravení na „největší obřad“ číslování. Na levé předloktí mi vytetovali číslo 9387.
Poté nás dovedli do bloků, kde jsem přežíval další 3 roky. Spávali jsme na pryčnách asi metr a půl dlouhých. Jedna pryčna, patnáct lidí. Denně přicházeli a odcházeli lidé. Jako by tento koloběh byl nekonečný…
Ale já nechci popisovat přežívání v Auschwitz, o této katastrofě, o lidské nenávisti a podlosti o hnusu a bídě bylo řečeno již hodně. Můj příběh je o lásce. O nejčistší a ryzí lásce, o lásce k bližnímu svému.
Když jsem začínal třetí rok mého pobytu v Auschwitz, dostal jsem tyfus, který se mezi lidmi šířil bleskovou rychlostí. V tu chvíli jsem věděl, že musím pryč. Že musím utéct. Plánoval jsem útěk půl roku, půl roku naděje, která jediná mne při životě. Nebudu Vás však unavovat podrobnostmi, jen uvádím že jsme byli dva, dvě ztrýzněné duše, jež k sobě našly cestu. Dva vězni, dvě umírající stvoření, dva přátelé na život i na smrt.
Dvě čísla, 9387 a 8637, se oné jarní deštivé noci pokusily uprchnout.
Vše by se zdařilo, nebýt mé nemoci. Běželi jsme k poslední překážce zachváceni smrtelným strachem, k poslední překážce, jež nám bránila ve svobodě, ke zdi života. Však snad zasáhl osud nebo snad ďábel, nevím, v náhlé slabosti se mé tělo zřítilo k zemi. V neštěstí jsem shodil odpadávající okap z jednoho okna krematoria. Pekelný ba ďábelský lomoz se rozezněl temnou nocí. To já jsem však nevnímal.
Z mdlob mě probral můj přítel. Již jsme je slyšeli, jejich hovor, jejich rychlé kroky, nabíjení pušek. Počal jsem se třást, panika mi ochromila mozek a nenechala mne přemýšlet, brána se otevírá.
Malým nádvořím zazní hromovým hlasem : „Ist da jemand ?!“
Já jako lapená zvěř ztrácím rozum. Pláču. Slzy máčí mou zjizvenou tvář. Můj přítel však stojí bez pohybu bez jediného zachvění. Stojíme ve stinném koutu nádvoří, němci se blíži zbývá nám pár vteřin než nás spatří.
Říká mi : „ Běž, odlákám je.“
Odporuji mu.
On však náhle křičí : „ Běž!“ a vybíhá na místo pod světlem. Neohlížím se. Nemohl bych. Ukryt za zdí slyším řev a kupodivu šťastný smích : Buď dobrým. Nashledanou v nebi.“ A do ticha zazní několik výstřelů.
Dnes sedím v houpacím křesle, se šrámy a jizvami na těle i na duši, a přesto šťastný. Prohlížím si své ruce. Na levé je vytetované číslo 9387 a na pravé hlásá své poselství číslo 8637.