Bestseller no. I

Předmluva:

Anotace je bohužel příliš krátká. Prosím čtenáře, aby nečekali příběh se začátkem a koncem; je to jen první náčrt něčeho, co by mohlo být o kousek delší - něčeho, co si v žádném případě neklade nějaké vysoké ambice. Není to můj běžný styl, obyčejně píši v třetí osobě, ale rád si poslechnu všechny výtky a kritiky. Nezdráhejte se být přísní.
Kdyby to snad někoho napadlo: ne, Kulhánka a podobné autory jsem nikdy nečetl, a jakákoli podobnost je tudíž čistě náhodná.

P.S.: Veřejně děkuji Adamovi (Nonsence), který většinově vymyslel první scény.

* * *

Jsou rána, kdy by se člověk radši neměl probudit. Smůlou ale je, že ho to napadne až po tom, co ty oči nakonec rozlepí. Světlo vám dá takovej pohlavek, až máte dojem, že žaludek zpětným rázem vyskočí z krku a půjde si hledat rozumnějšího majitele – a ne že by se mu v tu chvíli nechtělo.
Moje první myšlenka, zrovna když jsem ucítil tu příšernou pachuť v puse, patřila zrcadlu. Přesně tomu, který nepřežilo tu poslední holku, co tu byla. Nadával jsem na ni a na to, jak se ty střepy válej všude tam, kde se o ně jeden může pořezat – ale teď jsem za to byl rád. Nemohl jsem se v něm totiž vidět.
Prázdný flašky od absinthu se na mě koukaly s úsměvem od ucha k uchu. Nedokázal jsem je spočítat, protože jsem vleže nedohlídnul za tu ušmudlanou papundeklovou krabici, kterou mám místo stolu – co kdybys se tam náhodou válely další. Dva plný popelníky mě prosily o vysypání, zatímco od špinavejch prstů ulepený láhve se na mě dál drze šklebily a pobízely mě, ať jim zajdu pro pár dalších kamarádek.
Kalhoty jsem měl stažený na půl žerdi, na což jsem přišel, až když jsem sebou fláknul při vstávání o zem – naštěstí ale mimo dosah střepů. Hlava mi zaduněla - asi v ní někdo praštil do činelů. Po oblíknutí jsem se protáhl. Celý tělo mě bolelo, jako kdybych dostal pořádnou nakládačku, nebo celou noc nakládal nějakou holku. Měl jsem nejasnej pocit, že k tomu možná došlo. Záleželo na tom? Asi ne. Z večera jsem si skoro nic nepamatoval. Pokusil jsem se rukávem trochu vygumovat špínu z okna, abych se podíval, jak to vypadá venku. Za moc to tam nestálo. Na nebi ani mrak a po ulicích se v autech proháněla hromada napudrovanejch kravaťáků. Nic pro mě. Prohledal jsem celej squat a našel nějaký peníze. Nic naplat – moc dobře jsem věděl, co s nima budu dělat. Jihlava, čumící na mě skrz okno, čekala. Vykašlal jsem se na tkaničky u bot a vyrazil.
Na světě, kterýmu vládnou kvádronoši se zdravým životním stylem, není větší radosti, než vylízt ven na ulici a pořádně si protáhnout plíce zapálenou Camelkou. Všechny ostatní cigarety už zakázali, ale protože Camelky kouří prezident Českopolska, nemusím se s nima někde schovávat. Už mě párkrát napadlo, že se za tim papalášem zastavím, když už sedí tady ve městě, ale většinou jsem na to zapomněl – to možná proto, že jsem byl pokaždý pěkně na drát.
Krámek, kam jsem mířil, byl daleko. Skoro tři sta metrů. Cigáro jsem za tu dobu zvládnul bez potíží. Chlast ještě nezakázali a řekl bych, že se k tomu ani nedostanou. Patří to ke stylu kravaťáků: hoděj si brašnu s papírama na vedlejší židličku u baru a kopnou do sebe nějakej příšernej koktejl. Nemaj žádnej vkus.
Kristian, můj oblíbenej prodavač, byl Polák jak poleno. Měl mě rád, protože jsem se mu nikdy nevyblil na to sklo před kasou – vždycky jsem se aspoň otočil zády. Lidi jako on to měli těžký a nic víc než kiosek si dovolit nemohli. Normální krám, do kterýho by se chodilo dveřma a vevnitř by stál pult s cigárama, flaškama a pornem, byl pro ty lepší, co snili o budoucí dráze kvádronošů.
„Co si dneska dáš?“ Mluvil na mě polsky a divně koukal. Asi proto, že jsem se kolíbal z jedný nohy na druhou. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, co říkal.
„Camelky, pár piv a…“ vytáhl jsem z kapsy – peněženka je k ničemu, když má člověk hodně míst, kam dávat drobný – peníze a položil je na pultík pod sklem, který nás od sebe dělilo.
Kristian pořád koukal jak sůva zjara a divně mrkal. „Za tohle absinth nebude.“
„Tak mi přihraj ty cigára a piva. Funguje ti lednička?“
„Ne, je zase v hajzlu.“
Zamlaskal jsem. V hubě bylo hůř než v polepšovně. „Nevadí, syp to sem.“
Sebral si prachy z pultu a já popadnul do rukou lahváče. Cigára jsem předtím schoval do kapsy u košile. Najednou mě něco studenýho zatlačilo na zádech. Leknul jsem a pustil flašky na zem.
„Sorry, kámo,“ utrousil Kristian. Jeho hlava pomalu zmizela pod pultíkem. Napadlo mě, co to mele, když nic neudělal. Otočil jsem se – přede mnou stál chlap v černým kabátě jak od gestapa a klobouku. V obličeji mi připomínal vysušenou papriku a měl nóbl černý brejle. Koukal jsem mu někam na zátylek, protože byl o nejmíň o deset čísel vyšší.
„Co vejráš, debile?! Čum na to!“ ukázal jsem na vlhký střepy na zemi. „To si pěkně vodsereš! Koukej navalit prachy za ty piva a syp si to vocaď!“
Paprika mlčel. Až po chvíli jsem si všimnul, že v rukou drží bouchačku. Rozpaky většinou maskuju přívalem dalších nadávek, ale než jsem stačil začít, gestapák se rozmáchl a praštil mě do hlavy. Vždycky jsem měl rád noční nebe, zvlášť když jsem byl nalitej, takže mi ty lítající hvězdičky ani nevadily.