Školní chodba vypravuje

Školní chodba vypravuje

Malinká vločka bělostného sněhu se lehounce snášela do nadýchaných peřin na okenní římse. Na nebi se skrz záclonu těžkých oblak jen na okamžik prodralo slunce a pošimralo nově příchozí sněhová peříčka zlatavými paprsky. Ty se odrazili od zářivé běloby a nesměle vklouzly skrz okno do potemnělé školní chodby.
Téměř všichni už vyšli hlavními dveřmi do mrazivého šedavého lednového odpoledne a tak byl onen paprsek jediným společníkem rozlehlé prostory. Tedy až do chvíle, kdy se celá rozezvučela v dutých tónech pod kroky drobné postavičky. Mohutné kvádry rytmicky zpívaly pod jejími podpatky v jakési zvláštní, téměř pohřební melodii.
Toho si však dívenka nevšímala a sama k sobě se vesele usmívala.
„Proč se tak culí? Copak necítí ten majestátný smutek, tu hrozivou předzvěst, co se tu všude dnes vznáší?“ pomyslela si lucerna na kovaném zábradlí.
„Lidé jsou slepí a hluší,“ odvětí filozoficky nadané zábradlí, „ničeho si už nevšimnou.“
Alice si skutečně vůbec nic neuvědomovala, tak moc se těšila. Ležérně se opřela o vysoký sloup a zkontrolovala hodinky. Už tu měl být...
Shora k ní dolehli toužebně očekávané kročeje. Patřily světlovlasému opálenému chlapci se sebevědomýma modrýma očima, který právě sestupoval z druhého patra. Jak příkrý to byl kontrast se zakřiknutou bledolící Alicí s havraními kadeřemi, spadajícími do hlubokých ocelově šedých očí.
„Ahoj lásko!“ vypískla Alice nadšeně a vrhla se Dominikovi kolem krku.
On ji však neobjal, jen se mu po tváři mihl pobavený výraz, než se od ní téměř zhnuseně odtáhl. Zvedla k němu své jiskřivé studánky. Jeho tvář byla pohledná jako vždy, ale oči byly náhle prázdné a bez citu, ledovější než počasí, vládnoucí venku.
Nechápavě vzhlížela k tolik milované tváři a ten, jemuž zasvětila srdce, se zdál v tu chvíli neskutečně vzdálený, přesto, že svírala jeho široká ramena ve svých drobných ručkách.
„Je konec,“ řekl jen, vytrhl se z jejího objetí a otočil se k odchodu.
„Počkej...Počkej přece!“ snažila se ho zarazit.
„Co ještě?“ pohrdavě odfrkl, když se v půli cesty k východu zastavil.
„Jak to myslíš: je konec? Nemůžeš mě přece jen tak odkopnout...Já tě miluju!“
Světlým make-upem už si razila cestu první briliantová slzička, když začínala chápat, že to není jen hloupý vtípek.
„Neponižuj se, zlato, už tak jsi dost ubohá. Bavila mě tvoje dětská naivita, ale už mě unavuješ. Takový malý nevycválaný pískle...O žádnou malou chudinku nestojím, chci prostě víc, rozumíš?“ vmetl jí do tváře téměř se smíchem a sáhl po klice.
„Stůj! Tohle mi nemůžeš udělat! Já ti dala všechno!“ hystericky ječela, „ To prostě nemůžeš!“
„Ale můžu...“ oznámil prostě a sebejistě vykráčel dveřmi, s potutelným úsměvem na rtech a spokojený sám se sebou, jak pěkně se té husičky zbavil.
Alice se mezitím svezla podél sloupu k zemi a vzlykala v návalech bolesti. Prastaré kameny se jí snažily utěšit, ale byla to jen marná snaha. Dívka dál hořce plakala, schoulená do klubíčka, drtíc zbytky svého zlomeného a pošlapaného srdce, utopená v beznaději.
Oknem začalo trochu zatékat. Po hrubé stěně stékaly kapičky vody, jakoby i celá budova soucítila s nebohou Alicí a ronila slzy nad jejím utrpením.
Ta však zvedla hlavu a pohledem uvázla na školním batohu. Jen tak pro ozdobu na něm nosila navěšené zavírací špendlíky a žiletky, jejichž zvonění se často rozléhalo ztichlou halou. Ona již teď věřila, že se dnes cinkající symfonie ozývala naposledy.
Odvržená a ponížená se odhodlávala k nenapravitelnému kroku. Prohlásil, že je ubohá... Ukáže mu, co taková ubožačka dovede! Stejně ji všichni chtějí vidět pod drnem, proč by jim to přání neměla splnit?! Radši umře, než by se dívala, jak se Dominik promenáduje s jinou! Radši umře, než by snášela posměšky závistivých spolužaček. Radši umře, než by vydržela soucit těch pár přátel! Musí to udělat...MUSÍ!
S děsivou jistotou sevřela ten chladivý kousek kovu, až jí z dlaně zkáplo několik krůpějí krve. Strhala všechny náramky a korále, které nosila už tolik let. Černobílé korálky se rozeběhly po naleštěné ploše a seskákaly ze schodů.
Stiskla víčka v očekávání bolesti. Zhluboka se nadechla a přiložila hranu k hebké kůži. Jen tak zkusmo přejela přes tepnu. Na bledé pokožce zanechala sotva znatelnou stopu. Znovu tedy nasadila žiletku na samém začátku načervenalé linky. Trochu přitlačila a znovu zatáhla. Ocel se zabořila do bledého sametu její ruky, přesně opisujíc předchozí linii. Ta nyní získávala mnohem temnější a sytější barvu, jak se prohlubovala a rozšiřovala.
Alice zatínala čelisti, jak nejvíc dokázala. Opět se vrátila k počátku hrůzného díla. Tentokrát zatlačila mnohem více a prudce škubla. Z úst jí unikl tichý povzdech, jak se žiletka nořila čím dál hlouběji. Dorážela na obnažené tepny, které pod jejím náporem praskaly jako stébla slámy. Temně rudá tekutina se řinula z otevřeného zápěstí. Dlaň, složená v klíně na černé látce, zvolna těžkla, jak z ní odtékal život.
Ještě jednou pevně uchopila svou poslední záchranu. Těžkopádnou rukou ji usadila na správné místo. Zatlačila, jak nejsilněji jí to podřezané žíly dovolily, a trhla.
Neodvažovala se otevřít oči, které už stejně neměly vůli k jakémukoli pohybu. Jen zřetelně cítila ty teplé proudy, valící se po rukou a protékající mezi prsty dál na podlahu. Ta pod karmínovou záplavou neslyšně zavzdychala, rozesmutněna zmařeným mladým životem.
Chtěla křičet. Chtěla zachránit tu dívku, zabránit jí v unáhleném činu, ale nemohla. Neuměla lidskou řeč a lidé neumí její. Mohla jen němě přihlížet, jak se Alici zamotala hlava a sesunula se do kaluže vlastní krve. Vlasy se jí přitom rozletěly na všechny strany, zakryly uslzený obličej a pohladily zarmoucenou soustrastnou zem.
Alice pomalu ale jistě usínala věčným spánkem v přívětivé náruči chladu lesklého kamene. Omdlela, ztěžka dýchala, ale stále se skoro blaženě usmívala. I v bezvědomí cítila, že mnoho nádechů a výdechů jí už nezbývá. Zase byla šťastná.
Když i poslední nachová perla opustila její bezvládné tělo, byla už Alice dávno v říši, odkud není návratu. Brána smrti ji oprostila od bolesti i utrpení a ona byla volná.
To vše sledovala z bezprostřední blízkosti němá konejšivá podlaha, dokud jí však krvavé moře, jež vyteklo z hlubokých ran, nezahalilo výhled. Pak už byli jedinými přihlížejícími a strážci jen zhaslá lampa, široké schodiště a tepané zábradlí, kteří střežili dívčinu pokojnou siluetu.
Nazítří byla chodba smáčená hotovými přívaly slz a bezmocně úpěla pod tolika kroky, ztěžklými starostmi a žalem. Vyšetřovalo se, zajišťovalo a vyslýchalo, obhlíželo, fotilo a zaznamenávalo, ale nikdo nepřišel na to, proč pilná a bezproblémová studentka z dobré rodiny, snad jen s trochu zvláštními zájmy, spáchala sebevraždu. Nikdo nevěděl, co ji k tomu dohnalo.
Nikdo, krom jednoho jediného člověka. Ale Dominik mlčel. Když se ho ptala policie, i když se ptali rodiče na pokraji zhroucení. Když byl „své milované dívce“ na pohřbu, stále mlčel, neprolil jedinou slzičku, jen dál mlčel jako její čerstvý hrob. Nikdo se neměl dozvědět pravdu...
A o pár dní později už ani nemohl. Našli ho ve škole pod schody se zlomeným vazem, na stejném místě jako Alici. Podle všeho nejspíš prostě zakopl. Černobílou kuličku v koutku pak stáhlo koště a skončila v popelnici. Policie si jí ani nevšimla, tak jako si jí nevšiml Dominik, než po ní uklouzl a spadl z toho prokletého schodiště.
Boží mlýny...melou sice pomalu, zato jistě a naprosto přesně. Každý lhostejný a bezcitný sobec dojde svého zaslouženého trestu, obzvlášť, když kvůli němu zahyne nevinný člověk.
Tenhle příběh zná pouze mosazná svítilna, rezavé zábradlí a starodávné kameny v podlaze školní chodby. Pssst, poslouchejte chvíli, třeba je taky zaslechnete...Že nic neslyšíte? Ach ano, doktor to taky říká. A asi máte pravdu - jsem blázen. Věci přece nemluví...Možná...a možná to je úplně jinak. Tak jen poslouchejte...poslouchejte...