Psáno v dešti

/Deník je psán v původním znění, gramatické chyby nejsou opravovány/
...Co je vidět přes clonu deště? Muže na hraně. Na hraně svých sil. To co se chystá udělat není správné. Ale nikdo s tím nic neudělá. Tady nejde o lásku, rodinu, trápení. Ale o peníze. Vidíte co všechno způsobí...?
Smrt.Sebevraždu.Přepadení.
Na druhé straně Štěstí.Radost.Bezstarostnost.
Muž popadl zbraň. Nejdřív ji s obdivem prohlédl. Pohled, na tohoto muže, přes clonu deště byl opravdu strašidelný, přebíhala mi husina po zádech. Pak na sebe namířil. To už jsem vsatl. Chtěl jsem na něj zakřičet, ať to nedělá. Jenže by mě neslyšel. A ani neviděl. Plakal. Sebral jsem odvahu a zabušil jsem na okno. Nic. Ale-dal zbraň od hlavy.
Odešel z pokoje. Lampička zůstala rozsvícena.
O několik vteřin jsem ho viděl, jak jde na ulici a směrem k benzínové pumpě. To jsem zase plakal já. A obloha se mnou. Měl jsem součit k zločinci. Ozvala se střelba. Krátká. A pak druhá. Minuta, dvě...bál jsem se o něj. Co když zabil? A pak otočil zbraň proti sobě?
Ne. šel, přišel zkrvavený a odemykal vchodové dveře. Ulevilo se mi, ale ne dost. Obloha stále plakala, a žárovka u lampičky v jeho pokoji praskla.

Stále vytrvale prší. Modrý maják se mi odráží u okna, a pokoj vypadá jak někde na diskotéce. Vyvádějí muže. Stále ještě zkrvaveného. Přes clonu teď již hustého deště jsem ho viděl čím dál tím méně jasně.
Možná že-kdyby s tím přepadením počkal-alespoň do rána, bylo by všechno lepší. Clona totiž zmizela, a obloha byla bez mráčku.