Bílá smrt

Leží v posteli a všude kolem ní je vše bílé. Stěny, podlaha, lampa i malá pípající skříňka. Bílá - barva čistoty, nevěst, andělů a jakési záchrany. Taková je dnes, ale jen málokdo ví, že dříve byla barvou smutku. Ale ona to ví. Rozhlédne se kolem a její mysl obepne temný mrak. Jak ráda by vstala, sama se nadechla, protáhla a šla se projít třeba do parku. Co by dala za to, kdyby se mohla sama najíst, napít a nemusela mít v těle napíchané všelijaké hadičky. Ale i tohle všechno by oželela, jen kdyby věděla, proč tu leží. Jak šťastná by byla, kdyby za ní kdokoliv přišel, chytl jí za ruku a ujistil, že vše bude dobré. Ne, nikdo takový už není, zůstala sama. Sama na celý svět a na boj s ním. Jenže teď už ví, že to nezvládne. Ví, že boj její osoby proti osudu má předem prohraný. Ale i přesto doufá, modlí se a především věří - v sebe, v Boha, a v to, že třeba jednou zjistí, co se stalo.

Oči má zalité slzami, bílá barva strašlivě oslňuje a tak je raději zavře. Co na tom, že je zavírá naposledy. Ona to neví, netuší, že opouští svět, kde zůstala úplně sama. Umírá s vírou, že vše bude dobré. Umírá kvůli kamarádovi, kterého chtěla zachránit. Ano, zachránila ho, ale za cenu své smrti. Neví, že není opravdový kamarád. Ten by se na ni nevykašlal, přišel by za ní poděkovat a hlavně utěšit ji a ona by nebyla tak sama...