Trudné Vánoce Eusebia Goldmanna

Eusebius Goldmann klečel na mostě a hlavu měl skloněnou. Sepnuté ruce měl natažené co nejdál. Občas tichým, monnotóním hlasem poprosil okolo procházející o peníze. Jak jste určitě pochopili, Eusebius byl bezdomovec. Byly Vánoce a on vyrazil do ulic žebrat s vidinou snadného výdělku.Jenže ačkoliv byl Štědrý den, kolemjdoucí k němu rozhodně štědří nebyli. Tvrdnul na tom pitomém mostě už skoro dvě hodiny a zatím v jeho pouzdře na housle ležela jen osamělá desetikoruna. Díky zmínce o pouzdře si teď možná něktří z vás myslí, že Eusebius na něco hrál. Ale tak to nebylo. Tohle vpravdě luxusní černé pouzdro našel bezdomovec asi před rokem nedaleko kasáren. Housle v něm přirozeně nebyly, ale jemu se tak líbilo, že si jej ponechal. A od té doby žebral s ním. Okolo pouzdra pobíhal jeho pes Josef. Josef byl Eusebiovým nejcennějším majetkem. Za čistokrevného jezevčíka vydal své poslední úspory. Poté ho manželka vyhodila z domu. Ale to už je asi devět let. Okolo prošla velká skupina japonských turistů. Z jejich houfu se kněmu přitočil jeden a vhodil do pouzdra malou minci. Pětikoruna cinkla, když dopadla přesně na desetikorunu. Eusebius si kysele odfrkl. Za patnáct korun si koupí maximálně rohlík a ždibec salámu. A to ho rozhodně nezasytí. Už jen proto, že polovinu dá Josefovi. Zakašlal a začaly se mu klížit oči. Spánku se nebránil. Přitáhl k sobě pouzdro se svým velmi skromným výdělkem. Zavřel jej a schoulil se do klubíčka. Přehodil přes sebe otrhaný kabát, na kterém předtím klečel. Josef okolo vesele něj pobíhal. O pět minut později už žebrák chrápal. Neviděl znechucené a možná i pobavené pohledy, které na něj procházející lidé upírali. Neviděl, jak od něj Josef odehnal malého psíka, který zapáchajícího bezdomovce zvědavě očichával. A neviděl ani, jak k němu přistoupila podivná postava se zahaleným obličej. Skrčila se k němu a otevřela jeho pouzdro. Vložila do něj podivný, drobný předmět a Josef se rozštěkal. S tichounkým zasyčením na něj ta postava pohlédla temně rudýma očima. Josef okamžitě zmlkl a roztřásl se. A třásl se i dlouho poté, co postava odešla. Vlastně se uklidnil, až když se asi za hodinu Eusebius probudil. Už se stmívalo a tak vyrazili domů. Přebývali na druhém konci města v opuštěném sklepě jednoho paneláku. Ten sklep vlastně objevil Josef. Zastavil se na přechodu a čekal na zelenou. Úporně se snažil nevšímat si, jak se od něj ostatní lidé odtahují. Zelená. Rychle přešel celý rudý v obličeji. Když domů došli, byla už tma. Eusebius si k sobě přitáhnul pouzdro. Ještě než jej otevřel, si uvědomil, že nenakoupil žádné jídlo. Ale pak mu došlo, že je Štědrý den a většina obchodů bude stejně zavřená. Zalovil v jedné z četných kapes kabátu a vytáhl patku okoralého chleba a okousanou mrkev. Obojí sravedlivě rozpůlil a půlku hodil Josefi. „Šťastné a Veselé,“ zabručel a s hořkým úsměvem sledoval, jak se do jídla pes pustil. Eusebius se marně snažil ignorovat veselý křik dětí o dvě patra výš. Být žebrák mu většinou tolik nevadilo, ale Vánoce byly k nesnesení. A tak se, v den kdy všichni slaví a dávají si dárky, Eusebius i přes Josefovu přítomnost cítil strašně osamělý. Smutně se rozhlédl po “svém“ sklepě. Na výzdobu si příliš nepotrpěl, jen pod okénko opřel jehličnatý keřík, který před dvěma dny urval v městském parku. Na keřík navěsil kousky barevného alobalu. A to byla celá jeho výzdoba. Otevřel pouzdro a překvapeně zamrkal. Ležela tam pětikoruna, desetikoruna ...a ještě něco jiného. Malý balíček, velký asi jako krabička od cigaret. Byl trochu neuměle zabalený a ovázaný matnou mašlí. Eusebius jej opatrně sebral, jako by se bál, že balíček vybuchne. Byl lehký. Zezadu na něm byly nakresleny ozdobné iniciály: E.G.. Žebrák se radostně nadechl. Dárek nedostal už léta. Vesele se na Josefa zazubil. Cítil se jako dítě, které rozbaluje svůj první dárek. Nedočkavě roztrhl obal. V ruce měl bílou, papírovou krabičku. Zatřepal s ní. Zevnitř se ozvalo lehké zaklepání. Vandrák už to nevydržel a krabičku otevřel. Překvapením zajíkl. Ústa měl otevřená a oči vyvalené. Každá malá buňka jeho těla jasně vyzařovala obrovské, šílené překvapení. „No...no Josífku, pojď sem po- pojď, koukej na to!“ vykoktal Eusebius. Pes se zvedl a zvědavě očichal obsah krabičky. Pak odběhl zpět do rohu a lehl na deku, na které běžně oba spali přikrytí kabátem. Eusebius se štípal do kolen a doufal, že to není jen sen. Té noci usnul až pozdě, byl příliš rozjařený. Ležel vedle Josefa na dece a vzájemně se zahřívali. Z druhé strany měl položené pouzdro. A v pravé ruce pevně svíral onu krabičku. I ve spánku měl na tváři blažený úsměv. Po dlouhých devíti letech prožil Eusebius Goldmann Šťastné a Veselé Vánoce.