Vánoční přání

Vánoce, den splněných přání. Tak proč právě dnes pláči a je mi úzko? Proč tu právě dnes není nikdo, kdo by mne objal a řekl, že všechno bude fajn? Dnes mají přece být všichni spolu a šťastní, proč tomu tak u mne není? Všechno mi to připomíná i ta pitomá pohádka, ve které princ dostane za ženu princeznu a oba jsou šťastní. A co já? Sedím sama doma na posteli a bulím jak malá holka, všemi opuštěná. Tolik jsem se snažila všem pomáhat a být tu pro ně, když bylo třeba a jak jsem skončila? Sama v prázdném pokoji, kde nikdo není zrovna když to potřebuji. Nezbývá než doufat, že se to jednou změní. Není přece důležité, jak se ke mě ostatní chovají, je důležité jak se chovám já k nim. Třeba to někomu jednou dojde, že i já někoho potřebuji, že nejsem jen ta, která jim pomůže a tím to končí. Proč jsi se musel ozvat zrovna dnes, abys mi řekl jak jsem ti chyběla při nakupování? Stejně to nic neznamená, jen mi to drásá již dávno zabitou naději. Už jsem se přes to téměř přenesla a ty se znovu objevíš právě v tento okamžik. Konečně jsem překonala vánoční depresy a teď tohle. Snažím se s někým si o tom promluvit, ale nikdo tu není, nikdo nemá čas aby mne vyslechl, připadám si tak sama. Kde jsou teď ty, kterým jsem já pomohla? Dobalují dárky a užívají si naději. Naději na lepší zítřky, zatímco já trpím. Nechci se litovat, na tu jsou tu vhodnější lidé, kteří na to mají mnohem větší právo, vždyť jsem zdravá, tak co mi chybí? Možná právě ta naděje. Naděje, která mne přinutí přežit další den, naděje jež mi dá okusit zapomenutého štěstí, vůle žít. Kde ji mám ale sakra vzít? Kde se dá koupit? Už vím, napíši si o ni. Až se někdo zeptá, co chci k Vánocům, směle odpovím...naději.