Jeden z apollonských půvabů kyklopských srdcí...

Kolem Vás.
Tma.
Na Vaše město tiše a snad i pokorně padl soumrak.Venku byla obrovská zima.Taková, jaká jen může být tolikátého prosince. Jemně sněžilo, vločky se slavnostně s velkou dávkou neskrývané něhy snášely k zemi. Jedna po druhé. S úsměvem.A větve, ozdobené Mrazem k jeho bílému obrazu, se pohybovaly do taktu neznámé písničky. Někde v dálce štěkal starý pes. Asi.
A jí to opravdu připomínalo:
-Jednu z ruských pohádek / šíleně známých, netřeba dělat reklamu /
-Anebo jen Ladovy obrázky, které si povinně prohlíželi v páté třídě.

-- --
( Před 5ti lety...
" Pane učiteli, nejde mi to. Copak nevidíte, že nemám talent? Já už opravdu nechci hrát ! " řekla na svůj věk velmi odhodlaně a smutně se podívala ven z okna.Slzu, stekající po tváři ke rtům, se vážně nesnažila zakrýt.Vypadla tak utrápeně.
Sněžilo. Děti si spokojeně stavěly sněhuláky. Nebo prostě jen bez většího smyslu pobíhaly sem a tam a když někdo někoho strefil sněhovou koulí, čistá radost v jejich očích se zdvojnásobila. Bylo jim stejně. Jedenáct.
-A jí v tu chvíli přišel život strašně nefér
" Tady máš ! " Stařičký učitel výtahl z kapsy sešlých manžestrových kalhot bílý kapesník a s mrknutím jí ho podal. " Děvče, žádný učený z nebe nespadl. Nesmíš se hned vzdávat ! " Pohladil ji po vlasech, vstal a o vetché berličce se dopajdal k oknu, aby zjistil nač se tak soustředěně dívá. " Snad jim nezávidíš? " usmál se a vrátil se zpět na svoje místo u klavíru. " Taky jsem měl v tvém věku nutkání skončit, jsem rád, že jsem to neudělal. Poslouchej... "
Jeho prsty se hbytě rozběhly po klávesách. Ladně. Pomalu po bílých a s nehraným důrazem na černých. Klapky se míhaly, nebylo slyšet nic jiného než jen úžasná píseň, upřímné d- dur a možná trochu příliš zvonivé f.
V jeho očích byla citelná láska, s jakou jistě hrál. V těch jejích však chybělo uznání. " Hezké, co je to? " vyznělo trochu nastrojeně. - zatraceně divnej věk- . Podíval se na ni tak zvláštně zpoza malých brýlí. " Děvče, na tuhle písničku jsi asi opravdu malá. Až zažiješ.....významná pomlka. Však to sama poznáš!! Jistě si ji nejedenkrát sama zahraješ. Pro radost, pro smutek. Věř staříkovi. Tady máš koledy, procvič si je. A příští hodinu to bude na známky.Tak to nepodceň! Můžeš jít. Nashledanou." S velkou úlevou vstala, rychle si oblékla kombinézu a utíkala ven za dětmi. Noty, za zvuku té písně s nepochopeným textem, vyhodila do prvního koše, který se jí naskytl. -Záviděla-
Ještě toho večera rodiče zavolali učiteli, že jejich dcera přestane docházet na hodiny klavíru- ubrečené oči tvrdohlavé a možná trochu rozmazlené holky- )

-- --

Konečky prstů ji nepatrně zábly. A snad jenom díky tomu si je po celou tu dobu hřála o horký hrníček jablečno- skořicového čaje, jehož příjemná vůně se rozprostírala po celém pokoji a smíchávala se s oblakem kouře z laciné svíčky. Nevnímala to, bylo jí až příliš špatně.
Zachumlaná do tlustého svetru a přitisknutá k radiátoru, co stejně moc nehřál, myslela na jednoho jediného člověka. Na osobu, kterou -ač dlouho si to nechtěla přiznat- má nekonečně, nepředstavitelně, opravdicky a neskutečně ráda. A mít rád je prostě víc než milovat !!

// Je ve hvězdách, co přinesou roky..
kam povedou naše kroky.
Je ve hvězdách, kdo bude otrokem a kdo králem
jestli budeš mým sokem anebo pánem.

Je to tam. A ony rády mlčí, ani slůvka neprozradí. Jenom se na nebi, jak zlatá zrnka třpytí. A možná se tiše vysmívají. A ne, nepadají pro naši radost. Bláhoví lidé. //

-
-

(( 1. úvod
Hvězdy svítily, když ho tenkrát spatřila u potoka . A jeho obraz se přes smyslový analyzátor nervy dostal až do mozku. Složitý proces na tak jednoduchou věc. Říkáte si a zcela právem. Už je to tak dávno. Černé vlasy se mu díky Měsíci krásně leskly a už z dálky voněly po heřmánku. Anebo si to jen vsugerovala. Pronikavé a neskutečně krásné oči měly barvu té nejstoprocentnější čokolády a rty? To nejdražší červené francouzské víno, co by rád ochutnal i úplný abstinent. I ona. Tělo tak mužské a přeci v něm bylo znatelné cosi z dítěte. Nevěřila na lásku na první pohled.-Nevěří dodnes.- A tak se podívala podruhé a usmála se.
2.děj
Začalo to tak pohádkově. Tak, že by i tomu nejuznalejšímu básníkovi, pohádkáři či naivnímu romantikovi došla slova. Pod první pusou na polní cestě bylo skryto hodně práce a úsilí. Málokdo z vás ví o čem je řeč, že. Nevadí. Jen, snad. Měli rádi omyly. Propletené ruce slibovaly něco...co hlava moc dobře nepobírá. Srdce /chápou / bušila rychle a zároveň pomaleji, až se oba báli, aby nepřestala tlouct úplně. O co hůř...aby si prostě jen nezačaly dělat, co samy jen chtějí. V jejich neprospěch. A tep? Měl ve společné blízkosti rychlost koňských stád uhánějicích volnou přírodou, kdy ty jejich vlající hřívy znamenaly svobodu.
A jeden.
Nepopsatelně
Krásný
Pocit / prvního polibku /
Nesnažím se Vám to vylíčit. Nelze. Byla bych k smíchu, anebo k pláči. Kdybych chtěla chudit, tak bohatý cit.

3.zápletka
Zvykli si na sebe a měli se obyčejně rádi. Kdy "obyčejně" berte s nadhledem. Jeho paže jí ovíjely, jako had, kterého si s úsměvem hřála na prsou. Prsty uměly tak krásně hladit od zavřených víček ke rtům, kde se pravidělně zastavovaly. Kočka a myš, protože kdo si hraje- nezlobí. Už to nemělo tak zcela nádech nevinnosti a
pohádkář ztratil svou práci. Víte, jejich krása, na které se oči zastavily , to všechno jen urychlila o 15 dní. A ona si to uvědomovala. Bohužel- bohudík. Bylo na čase stoupnout si před zrcadlo a vidět se obráceně, vzhůru nohama a naruby. Ukázat, co v ní je. - strach-
-- leželi na posteli a vlastně se vším všudy mlčeli, nastala ta pravá chvíle--
" Bývám kyselá, jako hesperidium / citron /. Nevadí? "
" A taky nemívám vždy dobrou náladu a chuť se smát, víš to? "
" Byla jsem stvořená pro tvoji lásku, ale ne pro tvoje chápání. Pořád mě máš rád ?"
" Dost často jsem normálně naštvaná, utahaná a nemocná. Myslíš, že to ustojíš? "
" A ráda jsem tajemná, jako ten nejzapadlejší hrad někde v Karpatech. Máš rád hádanky, já vlastně nevím? "
"Miluji Tě víc.Víš, co to znamená. Už to není, co dřív. Budu žárlivá, smutná, nesvá, budu se kvůli tobě trápit. Už dávno nejsem dokonalá, usměvavá víla. Jsem člověk. Anebo kámen, pokud krvácí a puká žalem...jseš si jistý, že i tohle zvládneš ? "
4.vyvrcholení a rozuzlení
Mlčel.Usmíval se, sladce a lehce zároveň. Tak, že se mu vytvářel dolíček na pravé tváři. A jen se na ni pronikavě díval. Ten pohled řekl všechno. I když už nikdy nepůjde významově zopakovat, byl jedinečný a smazatelný...ale. Byl jejich.
Těžko říct, proč vstal a bez jediného slůvka ji zanechal nad sklenkou vína a se slzou / ne-smutnou, ne-šťastnou..jen odsouzeně stékajicí ke rtům /. Muži jsou až z Pluta.

5.závěr
Otevřený, vraťte se k dívce ve svetru. Která prostě měla pocit, že by tohle všechno o ní
měl její kluk, přítel
VĚDĚT. ))
-
-

Vstala, zbytek studeného čaje vylila do dřezu. Svíčka dohořela sama. Došla ke klavíru, ze kterého sejmula zaprášený ubrus a s neutrálním výrazem začala pozpaměti hrát. Po pěti letech její ruce pohladily běloučké klapky. D- dur bylo kouzelné jen to f trochu víc hořké než tenkrát to učitelovo. Ale hrála pro radost, pro smutek. Jedna šestnáctiletá dívka s uplakanýma očima, co chápe slova písničky.
A čeká,
na zázraky. Bláhová.
Na to, že ty hvězdy třeba promluví...
anebo že mu ukáží cestu. Vždyť ta přece vede k ní. Vždycky vedla.
Ksakru, copak se zapomíná tak lehce ?

--musí ji brát takovou, jaká je. Jinak to nejde. Ví, chce to čas. Ale míň než pár světelných let z Pluta. Má ho ráda....a už prostě nedokáže nemít. Skončit na minutu přesně, jako on. Prosím za ni /a sebe /.--

""
"

Kolem mě.
Světlo.
Na naše město pomalu přichází svítání.Dál sněží a mrzne. A sluneční paprsky mě hladí po tváři. Snad, aby mi bylo líp. Jsou hodné. Slunce bývá spravedlivé. Jenže:
-mě dál bolí hlava,
pálí mě v krku.
-mám takový pocit, že hroutí se mi svět. Chřipka?
------Taky. Ale přijít na to, co mi doopravdy je, může jenom kardiologie-----
""
"
Včera byla bouřlivá a přitom tak tichá noc.
Pro někoho dlouhá, pro jiného krátká
Hořká i sladká.
Tmavá i plná hvězd. Temná i zrůdná.
Tajemná i svůdná.
......Takových prospala už tisíce. Ale pane učiteli, včera ne!! V šestnácti ví - O ČEM TA PÍSEŇ JE!! :-(

// 26.12.2007 Zápis na nové pololetí ve hře na klavír. Heslo: žádný učený z nebe nespadl, chce to cit. //