Padlé sny.. 8

„Dobrou noc.“, dveře mého nového pokojíku se zavřou a pohltí tak i ten úzký proužek světla, který sem šel z chodby.. Já se ale tmy nebojím. Mám přece Chlupítka, usměju se a přitisknu si ho blíže ke své tváři.
Dnešní den byl.. –Vlastně ani nedokážu říct jaký. Stalo se tolik hrozných věcí.. Vzpomínám na ráno, na to ráno, o kterém jsem si myslela, že snad nikdy neskončí.. Skončilo. Skončilo stejně, jako celá naše rodina.
Jistě, nikdy to v ní nebylo zcela ideální, ale byla to rodina.. Vždycky jsme patřili k sobě, byli spolu.. Ale dnes.. Dnes táta navždy zpřetrhal i ta poslední jemná pouta, která nás spojovala. Navždy, jako by to byly jen křehké pavučinky, o kterých však každý ví, že je nelze spojit znovu dohromady.
Dnešní ráno navždy změnilo můj život. Nevím, co teď se mnou bude. Co bude s tátou nebo s maminkou. Jen vím, že mi tu bude lépe.. Je to tak.. Našla jsem si tu přátele – Emu a všechny ostatní. Myslím, že Ema je moje první skutečná kamarádka. Konečně budu mít komu svěřovat svá tajemství, probírat kdo se mi líbí.. Konečně budu mít někoho, kdo si vždycky vyslechne můj názor a neodsoudí mě za něj..
Vtom si vzpomenu na Liu.. Lia.. Neviděla jsem ji – od dnešního rána. –Není to ironie?.. Celé ty dlouhé roky, stále stejný, neměnný život. Stále stejné utrpení – a teď?.. Tolik změn v jednou jediném dni? Zdá se mi to neuvěřitelné. Jsem tu, zažila jsem to, ale sama tomu pořádně nevěřím..
Lia, - o ní jsem si myslela, že je skutečná kamarádka. –Zmýlila jsem se. Není a nikdy jí nebyla. A já měla jen ji, věřila jsem jí, svěřovala se jí.. A ona?.. Nechápu, proč mi to udělala, nebo co jsem jí udělala já, že jsem si vysloužila tohle..
„A já nejsem tvůj kamarád?“, ozve se najednou odkudsi z temných stínů. Zpozorním,co je to za hlas? Kdo je to?
„Ty mě nepoznáváš, Nelo?“, ptá se ten hlas znovu a tentokrát zní trochu posmutněle. Zamžourám na vedlejší postel a jen stěží poznávám, že na ní leží jakási silueta.
„Same?“, vyhrknu nakonec překvapeně.
„Jsem to já…“, ozve se ze tmy.
„Ale.. Jak ses sem dostal?“, nechápu, ale v podstatě je mi to jedno. Jsem ráda, že tu nejsem sama.
„Na tom přece nezáleží.“, šeptne.
„A.. Jak se vlastně máš?“, ptám se ho na tuhle obyčejnou, tuctovou otázku, protože mě nic jiného nenapadá.
„To víš přece nejlíp ty sama.“, odpovídá a já na sobě cítím jeho pohled.
„Já? Jak bych to mohla vědět?“, nechápu.
„Tak.. Přece podle sebe samé..“, zní jeho záhadná odpověď a já mlčím.
„To jsi na to ještě nepřišla, maličká?“
„Ne.. Na co jsem jako měla přijít?“, vyzvídám netrpělivě. Tyhle jeho hry..
„Na to, kdo jsem..“
„A kdo jsi?.. Jsi přece Sam, ne?..“
„Ne. Skutečně ne.“, rozlehne se pokojem jeho tichý pobavený smích.
„Já jsem jen sen.. Výmysl, vidina.. Vlastně, já ani ve skutečnosti nejsem, neexistuju..“
„Ale prosímtě.“, zasměju se pro změnu zase já.
„Vždyť já tě vidím, mluvím s tebou, nemůžeš být vidina.“
„Ale maličká, zamysli se. –Viděl mě někdy někdo jiný než ty sama?“, zeptá se a já se ponořím do vzpomínek.
„Vlastně.. Ne.. Ale Lia..“, odpovím mu nakonec a netuším, kolik času mezitím uplynulo. Jsem zmatená, - jen si ze mě utahuje.. Dobře, přistoupím na jeho hru, myslím si, ale kdesi v hloubi duše sama nevím, zda se snažím oklamat jeho nebo jen sebe samu.
„Lia – vzpomeň si, jak jste si hrály u tebe v pokojíku a přišla tam tvoje maminka a nikoho kromě tebe neviděla. Vzpomeň si, jak si myslela, že si mluvíš sama pro sebe.. Vzpomeň..“, pokojem se rozléhá jeho tichý, ale přesto naprosto zřetelný šepot..
„Ale. Lia přece nemohla. Nemohla být..“, nedokážu to slovo ani vyslovit. –Všechny ty roky našeho přátelství, všechny naše zážitky – to vlastně vůbec nebylo?.. Mysleli si o mně lidé, že jsem blázen?.. Celou tu dobu?
„Vymyšlená?“, napovídá mi Sam.. –Nebo ne.. On tu prý není. Musím na něj přestat myslet.. Musím..
„Ano..“, šeptnu v odpověď, ale pokoj se už znovu celý ponořil do naprostého ticha.. Jsem tu jen já a Chlupítko..
Ještě dlouho ležím v posteli a přemýšlím. Cosi uvnitř mi napovídá, že Sama už nikdy neuvidím..