Zoufalství na dně rybníka

Bylo slunečné odpoledne jednoho letního dne. Rozpálené paprsky sahaly na samé dno rybníka u kterého jsem čekala. Srdce mi bilo až jsem se chvílemi obávala, že vyskočí a uteče mi mezi vlnky. V dálce kostelík odbíjel čtvrtou hodinu a on tu stále nebyl. Co jsem ho znala, nikdy předtím se neopozdil a vždy byl dochvilný, proto mne pocit nepochopení objímal a já netrpělivě svírala obálku v ruce. Byl v ní mé rozhodnutí. Naše názory na věc se měly setkat. Ale on tu stále nebyl.
Několika minutové zpoždění nenapravil polibkem, jak jsem očekávala, ale neměl zatím důvod, mé tajemství stále neznal. Usmála jsem se na něj a s důvěrou kývala na lavičku, že si může sednout vedle mne. Odmítl…
"Přišla jsem ti povědět, co už mne delší dobu trápí. Trápí ale v dobrém slova smyslu, víš …." Začala jsem pomalu s třesoucím se hlasem. "Mé srdce nemá klidu, mé myšlenky se vracejí stále k tobě….já…miluji Tě, chtěla bych být s tebou." Sklopil hlavu a svůj pohled mi neopětoval. To však nezastavilo hrnoucí se vyznání z mých úst. "Přemýšlela jsem o tvém poslání a uvědomila jsem si, že má láska je natolik silná, že na tebe chce čekat a bude čekat…." Usmívala jsem se při těch slovech a snažila jsem se zadržet dojemný pláč. Podala jsem mu obálku k opožděným narozeninám s líbeznými slovy uvnitř.
Třásala jsem se a čekala, co bude dál, jak skončí to blouzení. Ta krása, kterou jsem si předem ve své fantazii tolikrát zinscenovala. Cítila jsem po těch slovech, že je vše tak neskutečně pravé, že má láska vzkvétá a našla svou druhou polovičku. Husí kůže očekávání mi naskočila, jakmile mne vzal za ruku a pohledl do očí. Střetly jsme se pohledy a naše panenky se topily v zaslzeném údolí.
"Cením si toho, co jsi mi pověděla…" začal zlehka a tentokrát s třesoucím se jeho hlasem, "ale….mám Tě rád…ale to nejde." Úsměv mi pobledl a zaslzenému údolí praskly hráze… potopa byla na místě. "Víš, stalo se něco, co jsem neočekával a musím se teď zachovat čestně." Našel stabilitu svých vět a jeho pevnost mne až děsila. Zeptala jsem se, co se to stalo a přitom jsem se snažila udržet tvář, udržet city na uzdě. Nechtěl mi to povědět, zdráhal se a říkal, že nemám chtít to vědět.
"Budu tátou." Pověděl na konec, pustil mé ruce a otočil se směrem k rybníku u kterého jsem celou tu dobu seděli. "Neplánovali jsme to, nechci být s ní, ale musím se k tomu postavit čelem….a nechci tím Tebe trápit. " otočil se, němý výraz a hluboký nádech. "nemohu ji nutit, nemohu kazit život tobě ….sbohem……a, víš….taky tě miluji." Zatímco jsem se rozplakala, jeho kroky mířily pryč. Daleko ode mne. Daleko od všeho.
Věděla jsem, že jeho slova jsou vždy pevná a rozhodná, že se nedají změnit. Věděla jsem, že nemohu na jeho rozhodnutí nic změnit. Stromy okolo už pohltilo šero a já stále ronila slzy na břehu, sedící ve vlastním náručí na dřevěné lavičce. Svět se mi vzdaloval a já viděla jen jeho konec. Můj život už tvořil jen jeho. Milovala jsem ho, aniž bych věděla proč. Našla jsem svou druhou polovičku a ona mne v momentě zase opustila.
Během pár hodin se měsíc vyhoupl na oblohu a svítil jasnou září, jakoby psal můj rozsudek. Vstala jsem a pomalým krokem jsem ho šla prosit o odpuštění. Do letních bot mi již prosakovala studená voda, ale nezastavila mé kroky. Tělo se mi pomalu nořilo do temné vody a já jsem vztyčila hlavu a prosila měsíc o odpuštění …. "Vždy ho budu milovat, vybral si cestu a já ji jen plním…" Poslední slova už hynula ve vlnách.
Pohled na rybník ukrytý ve tmě a lese se zdál stále stejným. Jen tam chyběla schoulená plačící dívka. Chyběla ozvěna jejího pláče. Ta již hrála na zvonky vlnek na dně jejího zoufalství….