Vlak, který nikde nestaví

Dny ubíhaly jeden za druhým. Den střídala noc … radost smutek … slzy smích. Byl to jeden velký kolotoč … horská dráha … jednou nahoře jednou dole … někdy ještě níž. Nit bez konce, kterou nešlo přetrhat. Nevěděla proč a často se ptala sama sebe v pokoji holých stěn … s minulostí bez přítomnosti. Snažila se jí přetrhnout, ale … síla, to bylo to, co chybělo … hledala jí. Nebylo dne, kdy by přestávala hledat … nebylo. Nebyl to nezájem lidí, které měla ráda, nebyl to výsměch nepřátel … to ji nesráželo k zemi … a nebyla to ani její minulost … nebo ano? Byla to ta paní, která chodí potichu jak myš, aby se nevědomky vplížila do našich myslí a … někdy přinesla radost a úsměv na rtech … někdy chmury a pláč, který nikdo nepochopí. Ale ne, minulost to nebyla … ne tak úplně! Byla to výčitka a samo trápení, které, i když nechtěla, přicházelo … a ona mu otevírala dveře … dveře do svého nitra, které nikdo jiný neotevřel, snad možná jeden člověk to dokázal … otevřít je a vejít, utišit bolest a vyhnat stíny trápení s její mysli, ale i na něho toho bylo dost a rozhodl se otočit … zapomenout. Často od něj slýchávala, že to není pravda a ve chvílích jako je tahle tomu věřila … věřila tomu, že by to neudělal … že by to nedokázal ... nemohl by. Jindy, když její srdce tížil smutek a chaos jejího já, nevěděla, co si má myslet, čemu má věřit, jestli svému já, které bylo naivní a důvěřivé, nebo tomu druhému, které bylo ušlapáno nohami těch, kteří ji tolik ublížili.

Cesta vlakem byla nekonečná. Krajina, lidé, skřípání brzdícího vlaku, to vše přicházelo a odcházelo z minuty na minutu. Vzpomínky se honily hlavou … chvíli utichly, aby se mohly vynořit v ještě mohutnější síle a udeřit … dobře věděly kam. Lidé se tísnili v uličkách, hledali volné místo v kupé, ale marně. Všechen dav se hnal někam nebo za něčím … za štěstím, láskou, pochopením … jeli domů … tam, kde jim bylo nejlépe … za svými známými … jeli na Vánoce.
Měla jsem to štěstí a sedla jsem si. Ochuzena o další kousek svého já. Když na to všechno teď vzpomínám, vím, že to už nikdy nebudu já … nikdy! Budu někým jiným …
Výpravčí zapískal a vlak se rozjel. Vzdalovali jsme se, mávání rukou mizelo. Bylo mi smutno. Únava posledních dní se na mě podepsala. Monotónní zvuk pražců mě lákal do sladkého nevědomí. Probouzela jsem se a ztrácela. Hlasy dní se vtíraly do mé vyčerpané mysli. Hlodali … „Zůstala jsem s ním do konce … když srdce přestávalo bít … ne … věřím, že se otevřou dveře a …“
Výstřel, trhnutí, pláč … moje vzpomínky na dny, ze kterých jsem utíkala. Dny předstírání a podpírání. Nevím, kde jsem brala veškerou sílu … nevím. Byla tam jen do chvíle, kdy se zhaslo světlo a všichni šli spát, pak přicházely noci, ve kterých jsem se cítila tak … sama … sama, tak jako kdysi dávno … noci nesmírné bolesti … A kde jste byli v tu chvíli Vy? Vy kteří jste si říkali kamarádi? Nebyli jste … zapomněli jste na mě.
Mráz obalil stromy. Chomáčky vaty shazoval vítr. Jedna padla i na můj nos. Šli jsme mlčky, ruku v ruce. Bála jsem se, že se mě na něco zeptáš … a já nebudu moci najít odpovědět. V té malé ručičce se zrodilo tolik síly … drtila si mě, jako bys tím oddalovala myšlenku, která se usadila na tvých rtech. Věděla jsem, že Ti chybí a já Ti ho nenahradím … a ani jsem nechtěla. Na to nikdo nemá právo. Když jsem Tě odklidila a vracela se zpět přes hráz, voda lehce zpívala … tu svou … volala mě vzpomínkami, které voněli létem a Tebou. Panika, která mě zachvátila, mě trhala zevnitř, navenek kamenná socha, na které by člověk nic nepoznal, ale uvnitř? Uvnitř rozervaná a ztracená. A pořád jsem ...
„Jízdenky prosím!“ Z mých vzpomínek mě vyrval hlas průvodčího, který se dobýval do kupé. Snažila jsem se myslet na jiné věci, ale nešlo to, pořád jsem se vracela myšlenkami zpět. Tak moc jsem v sobě dusila vzpomínku na večer, kdy jsem Tě utišovala v náručí a naslouchala každičkému slovu, které si ze sebe vydala. Ten večer jsem pochopila, jak moc jsem před těmi roky ublížila, člověku, které ho jsem milovala a milovat vždy budu. Byla jsem zbabělá a utekla jsem, ale Tys zůstala až do konce … až do chvíle, kdy odešel tam, odkud se už nikdy nevrátí. Zůstala s Tebou a udělala to nejlepší, co pro Tebe mohla kdy udělat ... i když si to teď neuvědomuje, ale já ano … a myslím si, že jsi jí za to vděčný.
Slza ukápla. Spolucestující nechápavě koukají. Nesnáším to.
Můj cíl je na dohled. Za chvíli vystoupím z vlaku, který pojede dál … vystoupím a půjdu svou cestou … cestou, která měla svůj cíl, ale teď … ho musím znovu najít … najít v životě, který mi tolik vzal … ale jedno vím, že sama to nezvládnu … už nemůžu … ale naučil jsi mě jedno, že už nemůžu jít za Tebou … že už nemám za kým jít.