Zkušenost

"Haloo??"
"Tak kde tě máme? Už se to tady rozjíždí, jen ty nám tu chybíš.."
"Jsem tam za pět minut."
"Těším se, ahoj"
Zavěsím a zrychlím krok. Už abych tam byla - je dost pozdě a já nerada chodím sama ve tmě.
Měli jsme tam jít spolu...pomyslím si smutně a nohy se mi zpomalí. V očích se zalesknout slzy. Podvod. Nic horšího snad není. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem že mi pukne srdce a ve vzduchu visela ta otázka: "Proč?" Slzy, výčitky, omluvy, sliby..tolik emoci za tak krátkou dobu. Nechala jsem si čas na rozmyšlenou - pauza.
Když jsem to řekla kámošce, jen nevěřícně valila oči.
"A to jsi ho hned nevykopla?" Stačil jí jediný pohled do mých očí a bylo vše jasné. Jen mě objala a už se na nic neptala.
A teď o pár dní později si to tráduju na večírek... Nechce se mi tam, ale slíbila jsem to a třeba mě to přivede k jiným myšlenkám.
Dorazím ke dveřím a zazvoním. Otevře mi, celá rozjařená: "Jsem ráda že jsi tady, pojď dál a jako doma."
Sednu si do křesla a pozoruju okolí. Opravdu tu není o zábavu nouze. Postupně se pozdravím se známými a jsou mi představeni ti neznámí. Mezi nimi i celkem hezkej kluk. Usmál se, když nás představovali. Celý večer se pak nudím, nemůžu se zbavit myšlenek na něj.Jak mi to mohl udělat???
"Co tak sama a smutná?" ozve se za mnou hlas. Neznámý kluk se znova usmál a začal si se mnou povídat.. Konečně jsem se dostala do lepší nálady, takže jsem nebyla ani proti, když mi nabídl, že se půjdeme projít ven. Šli jsem si pro bundy do hostinského pokoje.
Jakmile se zaklaply dveře, začal mě líbat. Jenže pak chtěl zajít dál a to jsem nechtěla. "Nech toho" říkám mu, ale on ne a ne přestat. "Nech toho" ale on je jako smyslů zbavený a snaží se mě vysvléknout. Chytím mě za ruce - nemohu se bránit. Mám strach. Je silnější než já. Začnu křičet, ale dole přes hudbu mě není slyšet..Mám strach.
Chvíli spolu zápasíme a nakonec se mi podaří uvolnit jedna ruka. Vší silou mu zatnu nehty do paže. Vykřikne bolestí a povolí stisk. Snažím se mu vysmeknout úplně a on se mě snaží chytit. Dál mu zatínám nehty do ruky největší silou jakou dokážu vyvinout.
Najednou to vzdá, vlepí mi a já se svalím na podlahu a pláču: ponížením, strachem i úlevou...
Po chvíli se zvednu, upravím a z večírku se vytratím..Nikomu ani slovo, příliš se stydím...