Sny, co se staly minulostí

Bylo nebylo…
Žil byl…
Takhle podobně začíná spousta pohádek
(nebo snů)
Za sedmero horami, za sedmero řekami…
Far far away …… daleko…daleko ..pryč………

Nikdo z nás si ani neuvědomuje, že sny jsou součástí našeho každodenního života.
Sníme snad všude. V práci, ve škole, v tramvaji, při nakupování. U lékaře, na úřadech i v posteli. Ale neuvědomujeme si, jak je to důležité. Jak moc je důležité mít sny. Jak jsou samy sny důležité. Pro mě, pro tebe, pro žebráka, co nemá ani vindru, ale i pro největšího boháče, co má kupu služebnictva a palác. Všichni máme sny.
A přání.
A touhy.
Kdo nemá ani sny, už nemá (takřka) pro co žít. Pro rodinu? Ale pro jakou, když o žádné nesníme? Chápeš? Bez snů není nic.
Jen prázdno.
Každý má sen. Proč?
Jsme lidé. Jsi člověk. Proto máš sen.
Ať už sníme o čem chceme, třeba o tom že chceme být slavní či mít představivost Dona Quichota, který bojoval s větrnými mlýny, anebo třeba chceme být Popelkou, kterou zachrání krásný princ, je to jedno.
Ano, všichni máme tyto velkolepé neuskutečnitelné sny.
Ale máme i ty všední, dalo by se říci neobyčejně obyčejné sny, přání, touhy. Tyto sny nám nepřinesou nesmírné bohatství, ani nesmrtelnost, ale něco jiného, něco cennějšího než jsou všechny paláce světa. Něco co si nemůžeme koupit, a něco co nám můžou dát jenom ony.
Ony. Samy.
Lásku, pochopení a útěchu…

Po téměř probdělé noci, sedím na pohovce se šálkem kávy v ruce a poslouchám hudbu.
Jsem sama se sebou, ale v místnosti ještě někdo je. Nevnímám ho, zabývám se pouze vlastními myšlenkami. A také psaním.
Bude osm hodin, ale nic se nestane a nic to neznamená.
Kousek ode mě leží mobil. Nevidím ho, ale pamatuji si, kam jsem ho asi tak dala.
Tak moc bych chtěla, tak moc si přeji aby zazvonil…
(I told you, I loved you, now thats all down…)
Snad později…(Keep this shit from me…)
Stejně mi to nedá a podívám se.
(Fuck what I said…)

Nic.
Neměla jsem to dělat. (Fuck you, you hoe, I dont want you back…)
Jsem teď víc zklamaná, než kdybych se nepodívala. ( You and me …)
Nic mu ( Ti ) nevyčítám, kdybych s ním ( s Tebou ) chtěla opravdu mluvit, napsala bych sama. Asi.
Nevím
Neva.

Chce se mi spát ( Dont speak …)
Ale už neusnu. Na to jsem moc probuzená. Na spaní bude dost času. Po smrti.
V temném tmavém smrdutém
HROBĚ.

NE!

Nechápu se. I když jsem šťastná, i když jsem s ním ( s Tebou ! ) napadají mě takové myšlenky.
Co se děje? (So close no matter how far)
Už jednou jsem … (and nothing else matter) zapomněla.
Tak proč ne teď? Proč to nejde?
Co je na tom tak těžké?
Nevím…
Jak ráda bych, aby(s) věděl všecko, dočista všechno.
Pak…
Pak by(s) možná pochopil, proč se někdy chovám tak divně.
Proč jsem smutná a proč pláču…
Je mi to tak líto….

Když jsem byla malá - maličká holčička s blonďatými vlásky, bylo vše jak má být.
Měla jsem panenky, maminku, tatínka a ještě staršího bratříčka.
Ale už tehdy jsem si všímala, jak se nade mnou stahují mračna, ale nic jsem s tím neudělala.
Byla jsem prostě malá.
Až teď po těch všech letech jsem konečně pochopila… vzpomněla jsem si na všechny pocity… můžu říct, věděla jsem to už jako malá…
Léta utekla jako voda a mě bylo 13 když jsem se začala propadat do hlubin smutku.
I když je to téměř 5 let, o tom všem nejsem schopná mluvit. Když jsem to jednou zkusila napsat, stačil jeden list A5 a už jsem neviděla přes slzy…
No jo minulost mě zase dohnala.
Ani neví(š) jak moc mě to mrzí. Nejsem moc šťastnej člověk.
Ze zármutku do normálního života, jsem vyplula o prázdninách když mi bylo 15.
Poznala jsem jednu holku a ta mě vrátila zpět.
Jak jsem později pochopila, zároveň jsem pomohla i já jí, tak se z nás staly kámošky.
I když na dálku.

Mrzí mě jestli ho (Tě) obtěžuji, ale mám dojem, že mu (Ti )to dlužím.

Když jsem se vrátila po prázdninách do školy, byl ze mě jiný člověk. Mohla jsem se smát a blbnout jako dřív a nemyslet na to co bylo. Bohužel se mi to nevyplatilo a stíny minulosti se vždy vrátili.
Jako nyní.
Asi je to těžké pochopit jen tak z náznaků, ale prosím pochop mě…

V poslední době se zase vracím v myšlenkách k minulosti.
Neměla bych, já vím, ale byl to 1. den prázdnin, kdy se vše pokazilo v nenávratnu.
A teď v tomto svátečních čase, se všechno vrací.. vzpomínky, výčitky, sliby..
Nic z toho už není pravdivé, ale některé jizvy se hojí dlouho a pokud se v nich člověk stále rýpe, nezahojí se nikdy úplně.. Můžu si tisíckrát říct „ mělo to tak být a je to tak lepší“ a rozumem to vím, ale srdíčko mi to prostě nebere.