Lukostřelec (1.)

Utíkala co nejrychleji, jak to šlo, za občasného bodání v plicích. Najednou však ucítila jedno výrazné píchnutí uvnitř své hrudi, a když padla na kolena, spatřila zakrvavený šíp vycházející z prsou. Její šokem sevřené hlasivky tu bolest mnohonásobně zesílily… slzy jí tekly samy od sebe a ona křičela, aniž by ovšem vydala jedinou hlásku…
Teď když ležela na písčité pěšině vedoucí do skal, přiběhl k ní on. Svým nepříjemným chraplavým hlasem se zasmál a zase odešel; v hlavě jí znělo jen vrzání kožených bot. Otevřela oči, třesoucíma rukama odhrnula rudě zbarvený písek a neovladatelnými prudkými výdechy zahlazovala jeho stopy.
„Nikdy ti to nezapomenu!!! Nikdy!!!“
Nakonec se jí přece jen podařilo zakřičet. Její hlas se odrážel od každé skály několikrát a zase se navracel, a přestože zněl pokaždé méně hlasitěji, byl stále stejně zoufalý, zabarvený jejími posledními slovy. Potom už zůstalo jen ticho. Žádný zpěv ptáků, žádný šum stromů, žádný vítr…
Ticho.

„Poběž! Tamhle je!“
„Kde?“
„Tam vpředu! Leží na zemi!“
„Parchant! … Parchant!“
„Není snad mrtvá?!“
„Je mrtvá!“
„Kdo to mohl…“
„Parchant!!!“
Anton padl k mrtvému tělu a rozplakal se. Andrej se ho marně pokoušel dostat pryč, ale svou snahu nevzdával.
„Přestaň s ní třepat, nepomůže jí to!“
„Vypadni! Vypadni, blbečku!“ křičel Anton a zabořil obličej do šatů mrtvé dívky.
Andrej ho chvíli pozoroval, pak se zadíval kolem a odvrátil pohled od zdrceného přítele. Oba je velmi dobře znal, věděl, jak se jeho kamarád musel cítit. Jemu samotnému neukápla ani jedna slza, přestože byl také zarmoucen. Vylezl na nízkou skalku, jež na svém vrcholu skrývala úplný rozhled po celém údolí, a pokoušel se zachytit jakýkoli pohyb, který by mohl prozradit prchajícího vraha. Nic takového však neviděl. Nechtěl se vracet k naříkajícímu Antonovi, a tak se tam posadil a díval se dál.
Bylo horké letní odpoledne, ale slunce velmi rychle zapadalo. Když už se obloha natolik zšeřila, že nebylo možné dohlédnout na několik metrů, Andrej se postavil a pomalu ze skalky slezl.
„Mám… mám pro někoho… dojít?“ ptal se přítele, jenž stále ještě svíral v náručí mrtvou dívku.
Ten mu však nic neodpověděl a bylo jasné, že ani neodpoví. Andrej ho tam nechtěl nechat samotného, ale věděl, že se musí vrátit do vesnice, aby oznámil, co se stalo. Tichými kroky tedy pozvolna odcházel; zrychlil až v půli cesty. Myšlenkami mu třeštila hlava, věděl, kdo za vraždou stojí, ostatně jako každý, nicméně zabránit tomu nedokázali. Cokoli si vyčítat nemělo cenu, a jak tak přemýšlel, vstoupil na pozemek své rodiny.
Dvakrát zapískal na prstech a po chvíli k němu přiběhl obrovský chundelatý pes.
„No jo, Bernie, taky tě mám rád… Běž a najdi Antona, jo? Běž, najdi Antona, a zůstaň s ním!“
Hodil psovi pamlsek a Bernie bleskurychle vyběhl směrem k lesu.
„Hodný pejsek…“ pomyslel si Andrej, nadechl se a vykročil směrem k obyvatelům vesnice, kteří stále ještě otřeseni postávali na dvoře, aby jim sdělil tu nešťastnou zprávu.

Pes běžel velmi rychle - byl vycvičený na lov hlodavců, kteří se v okolí vesnice občas přemnožili a ničili zemědělcům úrodu, ale lovil také zajíce a jiná zvířata, když vesničané pořádali hony. Zanedlouho se dostal až k prochladlému Antonovi, jenž stále truchlil u zavražděné. Nejprve se vyděsil, neboť hrozbu pro něj představovala především divoká zvířata v lese, ale Bernieho poznal dobře podle funění a posléze i dlouhé srsti, již ucítil, když se k němu pes přitulil.
Chlapec upustil studenou ruku mrtvé dívky a rozplakal se znovu. Natáhl svou dlaň ke zvířeti, které se k němu soucitně posadilo, a pomalu se poddával skutečnosti, že jeho milovaná už opravdu nikdy nepromluví. V měsíčním světle, jež se na pěšinu vkrádalo skrze řídké koruny stromů u skal, bylo její tělo tak bledé, že téměř svítilo.
Po chvíli k nim přistoupil Andrej, který podal zprávu ve vesnici, a pak spěchal nazpět ke svému příteli.
„Hodný pejsek!“ řekl Berniemu tiše a přidřepl si k Antonovi z druhé strany. „Za chvíli sem pro ni přijdou.“
„Já to nedokážu, Andy!“
„Ale dokážeš, ty jsi přece silnej chlap…“ odpověděl mu povzbudivě a poplácal ho po zádech.
„Najdu ho! Přísahám, že ho najdu!“
„Já vím…“
„Ne, já to myslím vážně! Najdu ho a zabiju!“
„Dobře, ale teď půjdeme zpátky do vesnice, jo?“
„Ne!“ zakřičel Anton. „Nemůžu tam teď jít! Co si o mně vůbec budou myslet? Vždyť jsem ji nedokázal ochránit!“
„Ani jsi nemohl, není to tvoje vina! Nemůžeš si to vyčítat, nemůžeš za to!“
Anton chvíli mlčel a poté se obrátil k Andrejovi: „Já tam nechci…“
„Ale pojď, to bude dobrý… Pojď, dej mi ruku, zvedni se…“
Nakonec se tedy vydali směrem k vesnici. Byla temná noc a od lesa k nim vál studený vítr, z něhož Andreje neustále mrazilo v zádech. Několikrát se ohlédl, jestli za nimi někdo nejde, ale nikoho neviděl. Když se ohlédl znovu, Anton udělal totéž.
„Co se to tam leskne?“
„Co tam vidíš?“
„Něco se tam leskne, podívej!“
„Kde?“
„No přece tam, v těch stromech…“
„Já tam ale nic nevidím.“
„Je to… bílý…“
„Já nevím, Tony, ale já tam prostě nic nevidím.“
„Jsi snad slepej? Koukni se tam přece… tam mezi ty stromy!“
„Promiň, ale fakt tam nic není. To se ti zdá. Měl by sis jít lehnout a dát si něco na posilnění…“
„Asi… Hele, Andy… Hned zítra vyjedu a půjdu ho hledat.“
„No, jak myslíš. Ale jestli pojedeš ty, jdu do toho s tebou.“
„Nemusíš.“
„Já vím, ale nikdy jsem tě v ničem nenechal, a i když to možná bude největší blbost, jakou kdy udělám, pojedu s tebou. Budu ti krýt záda, brácho.“ Usmál se Andrej na Antona a společně vešli na vesnický dvůr.
Anton se vyhnul davu zvědavců a dostal se domů, zatímco jeho kamarád takové štěstí neměl, a tak musel i nepříjemnými způsoby odbývat dotěrné spoluobčany. Jakmile byl v dostatečné vzdálenosti, využil k úniku úzkou uličku mezi dvěma největšími statky, která ho dovedla přímo na pozemek jeho rodiny. Po svém příchodu bezmyšlenkovitě vešel do stáje a rozsvítil světlo.
„Ahoj!“ ozvalo se z rohu a Andrej se polekaně otočil.
Zpoza vrat na něj vykoukla blonďatá dívka, kterou moc dobře znal, neboť jako jedna z mála lidí z vesnice byla inteligentní a mohl si s ní o čemkoli pohovořit.
„Takže ji nakonec dostal?“
„Jo…“ Andrej svěsil hlavu. „Dostal. Je mrtvá.“
Ela k němu pomalu přistoupila a objala ho. Byl jí za to neskonale vděčný, poněvadž přesně tohle potřeboval a ona to dokázala vycítit. Pohladil ji po vlasech, ale potom se z jejího objetí vymanil a odkráčel k jednomu z koní.
„Zítra jedeme s Antonem najít toho parchanta.“
„Kam?“ Dívka se nechápavě zašklebila a rovněž se přiblížila ke statnému ryzákovi, jenž patřil mezi nejsilnější hřebce z celé stáje.
„Do skal. A když ne tam, tak pojedeme zase dál.“
Ela si hrála s hřívou koně a pohlédla Andrejovi do obličeje.
„Ty jsi nějaká posmutnělá, nebo se mi to zdá?“ zeptal se jí a pozvedl jí bradu o malinko výš.
„Nejsem.“ Odsekla. „Měla bych být?“
„Ale nelži… Já to na tobě poznám.“
„Jak to na mně můžeš poznat?“
„Já na tobě poznám všechno.“ Mrkl na ni a políbil ji na čelo. „Anton je můj přítel a já vždycky budu stát za ním. A moc dobře taky chápu, proč se do toho hledání tak žene. Kdyby tady fungovala spravedlnost, tak by Patti ještě žila!“
„Já taky nic neříkám, nemusíš po mně řvát.“
„Jo... promiň, jenom mě to dost sebralo.. je to hrůza…“
„Tak by ses měl na tu cestu nějak příjemně naladit, hm?“ upřela na Andreje svoje modré oči. „Ty můj hrdino…“
Andrej jí nedovedl odolat a žádnému zpříjemnění se nebránil. Na krátký čas pustil všechny tragické události z hlavy, neboť věděl, že si jich užije ještě dost a zanedlouho bude bojovat za to, aby spravedlnost této země byla obnovena.