Už nikdy víc

"Miluju tě" nejkrásnější vyznání lásky.Tedy alespoň pro mě.Zrovna teďka to slyším z Tobiasových úst.Zní to tak krásně. "Taky tě miluju" slyším svůj vlastní hlas jak odpovídá.A potom se na mě tím svým sladkým úsměvem usměje,líbne mě na nos a vyskáče schůdky do autobusu.Vidím ho jak si sedá na sedačku přitiskne ruce k oknu a posílá mi pusu.Ještě mi zamává a už mi ho autobus unáší domů.Já jen těžko polykám slzy.
Od té doby co Tobias studuje prvním rokem na výšce v Brně se naše láska scvrkla na víkendovou.Máme sice v plánu že je to jenom teďka na přechodnou dobu,než udělám maturitu a pak mě snad vezmou na tu samou výšku jako mojí lásku a pak budeme žít pořád spolu.
"Zlatíčko,dojel jsem v pořádku ale už se mi stýská po mojí berušce.Už aby byl víkend.Chybíš mi,miluju tě Tvůj Tobi" tak alespoň vím že moje láska dojela v pořádku domů.Sedím na posteli objímám velikánského medvěda kterýho jsem dostala od Tobiho na Vánoce a maluju si jak bude super až budeme na koleji spolu.

"Tobi,lásko já to neudělám" stresuju "lásko ty tam vejdeš a všem ukážeš jak jsi skvělá a perfektní" uklidňuje mě Tobi před maturitou.Už je to tady!!!!Nejraději bych ten den odsunula na později ale na druhou stranu to zase znamená že jsem blíže svému velkému snu.Neohroženě tedy vstoupím do místnosti a dál už si nic nepamatuju.Výsledek je že jsem ODMATUROVALA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Oslava je naprosto úžasná,s lidma co mám ráda ale hlavně s mojí velkou láskou.Teďka jenom aby mi přišlo přijetí na výšku a nemůže být šťastnější človíček než jsem já!!! Tobi musí ještě na otočku do Brna,zítra má přednášku,ale prý tam bude za chvíli je tu autem.Poslední polibek,poslední slova ujištění že se milujeme a pak už jenom dlouhou dobu mávám za autem které ujíždí směrem k Brnu. Za pár dnů budou prázky a my budeme s Tobinkem pořád spolu,přemýšlím v duchu.Pomalu se loudám domů ve skvělé náladě,ulehám do postele a v náručí držím svého plyšáčka.Jakmile se probudím nedočkavě zapnu telefon.Co je?Žádná SMS-ka že dobře dojel?Žádná SMS-ka na dobrý ráno?
Jdu se osprchovat a ve sprše slyším bráchu že mi volá maminka do Tobiho. "jéé Tamara hned jdu" stopnu sprchu a utíká v ručníku pro telefon. "Ahoj Tamaro,copak se děje?" v růžové náladě prozpěvuju do telefonu. "Lucinko,poslouchej,Tobi měl včera nehodu.jak jel do Brna.Nějaký chlap do něho v rychlosti narazil.Tobi je v nemocnici" dokončí chvějícím se hlasem Tamara. "Jak..jak mu je?Co mu je?Kde leží?Kdy za ním můžu?Jedu okamžitě" vyrážím ze sebe a v hlavě mi běží že moje lásce se něco stalo. "Leží v Ostravě ve fakultce." "hned tam jedu" zavěsím telefon a spěšně se oblíkám.V nemocnici jsem za rekordní čas 15 minut.Byla to moje nejdelší čtvrthodina v životě.Na vrátnici způsobím zmatek nakonec se dopátrám kde Tobi leží.Přiletím tam jako fúrie a dozvím se,že je zrovna na operaci.Je tam Tamara.Obě dvě sedíme,držíme se za ruce a ani jedna nemluví,takhle čekáme dvě hodiny,než skončí operace,po ní vyjde doktor a obě na něm visíme pohledem. "Paní Eliášová,dělali jsme co jsme mohli.Váš syn měl hodně zlomenin a poraněnou míchu.Je mi to líto" "Je mrtvý??" zeptá se Tamara s děsem v hlase. "Bohužel ano" jakmile to doktor dořekne před očima mi vyskočí že už ho NIKDY neobejmu,NIKDY nepolíbím,NIKDY nepohladím,NIKDY neuslyším že mě miluje,NIKDY nebude se mnou když ho budu potřebovat.Potom co si tohle všechno uvědomím se rozbrečím jako želva.Přijet pro mě musí brácha nedokážu nic udělat.Doma je to ještě horší,všude vidím Tobiho,každá věc mi ho připomíná až to nevydržím a nervově se zhroutím.Zavolají ke mě doktora,ten mi píchne prý uklidňující injekci.Houby uklidňující!!Nejsem vůbec klidná všude vidím Tobiho.Ani nevím jak proplouvám následujícím zbytkem týdne až do Tobiáškova pohřbu.Rodiče mě sice odrazují,nemám chodit.Jak bych neměla???????Strávila jsem s ní nejhezčí chvíle svého života a nemám jít??NESMYSL!!!!Jdu společně s Tamarou,sedím s ní v první řadě.Obřad jaksi nevnímám,jenom civím na bílou rakev ke které leží moje mrtvá láska,moje všechno,můj život,moje budoucnost..všechny moje sny.Už nemám pro co žít.Chvíle kdy rakev zajíždí je pro mě asi nejhorší,ani jedna s Tamarou nevydržíme a obě se složíme přímo na místě.Probudím se až v nemocnici,prý jsem slabá a na několik dní si mě tam nechají,na vlastní žádost podepíšu papíry a jdu domů.Ne,domů nejdu.Jdu na hřbitov.Vyhledám Tobiho hrob.Je na něm plno věnců a jako první ten můj.Se slzami v očích začnu potichu šeptat:

"Lásko,UŽ NIKDY VÍC tě neuvidím snídat,UŽ NIKDY VÍC tě neuvidím vedle sebe usínat a probouzet se,UŽ NIKDY VÍC neuslyším tvůj hlas,UŽ NIKDY VÍC se tě nedotknu,UŽ NIKDY VÍC tě neobejmu,UŽ NIKDY VÍC tě nepolíbím,UŽ NIKDY VÍC ti nebudu smět říct do očí miluju tě, prostě UŽ NIKDY VÍC neprožiju nic s tebou!!!Můj život ztratil smysl,lásko nemám pro co žít.Miluju Tě a navždy budu."

Potom tiše odkráčím ze hřbitova.Ani nevím jak dojdu domů.Doma na mě čeká obálka,přijetí na Vysokou školu v Brně.Tobiasi,lásko moje,píchne mě u srdce. "Nikam nepůjdu na žádnou výšku" mumlám si pro sebe. V tu chvíli vejde do dveří moje mamka. "Skvělé že?Jsi přijatá,já věděla holčičko,že ty budeš paní vysokoškolačka" přimkne mě k sobě.V tu chvíli asi pohár trpělivosti přeteče nad míru. "Uvědomila sis že mi umřel přítel??Moje jediná láska kterou jsem milovala???!!!Uvědomila sis že jsem přišla o všechno co jsem milovala!!!Nemůžeš projevit alespoň trochu soucitu?!!!!" "Já jsem byla od začátku proti abys byla s tím svojim,sem ráda že to tak dopadlo." uzemní mě moje matka. V tu chvíli jsem rozhodnutá,pojedu na tu výšku.Abych s ní už nemusela nikdy víc být.Rychle vymáznu z bytu a jdu na pracovní úřad kde se optám na nějaké hlídací agentury.Paní mi vyjede několik a já zamířím do té nejbližší.Pokud vše klapne pojedu už během začátku měsíce do Londýna na tři měsíce hlídat děti.Lepší než být s matkou.A už mi volá paní z agentury.. "Tak slečno Holovská,kdy můžete odletět?" "Třeba hned" vypadne ze mě.Tobiášku,lásko začínám nový život..ale vždycky tě budu milovat..lásko nikdy nezapomenu..