Říše Smrti..

Udělala jsem to. Skutečně.. Kvůli tobě, kvůli nám.. Vybrala jsem si smrt. –Radši ji, než zůstat tam na tom světě bez tebe. Taky – proč bych tam měla být? Nikoho jsem tam neměla. Jen tebe. Byl jsi jako můj strážný anděl, který mne doprovázel na každém kroku. Který mne chránil. Pamatuju si naše první setkání. –A nikdy na něj nezapomenu..

Seděla jsem tehdy na okraji toho starého kamenného mostu a pode mnou se rozevírala pouze hluboká černá propast. Hluboká černá nicota, stejná jako ta, která již tolik let ovládala i mé srdce.
Chtěla jsem skočit. Dolů a aspoň na okamžik se proletět jako bych měla křídla. Vždycky jsem si přála umět létat. –Aspoň bych si těsně před koncem splnila své dávné a zároveň největší přání.
Nic už mě tu nebavilo, netěšilo.. –A v ten osudný den jsem se konečně odhodlala. Smrt už mě volá a já její přání vyplním. Poslechnu.. Tady se po mně stejně nikomu nebude stýskat. Nikoho nemám..
Zavřela jsem oči, naprosto rozhodnutá a odhodlaná. Chtěla jsem skočit. Vstříc objetí Smrti, která na mě již čekala s rozevřenou náručí a vítězoslavným úsměvem v kostnaté, hrůzostrašné tváři..
Ale pak jsem za sebou náhle zaslechla ten tichý hlas. V poslední chvíli. Zněl tak klidně a něžně.. A zeptal se mě na jedinou věc. Na mé jméno. Pověděla jsem mu ho, ale nehledala jsem v tom hlubší smysl. Stále jsem byla rozhodnutá skočit. Udělat to. Nikdo cizí mi to přece nerozmluví. Nemůže, vždyť mě vůbec nezná. Nezáleží mu na mně.. –Jistě jsem pro něj jen blázen..
Ale pak jsem se konečně otočila. –A spatřila jsem toho nejhezčího kluka, jakého jsem kdy viděla. Pohledu jeho hlubokých a přesto však něčím tak zvláštně posmutnělých očí jsem okamžitě podlehla. A ty jeho vlasy – lesklé, uhlově černé, rozčepýřené a na několika místech nedbale, ale přesto náramně slušivě, sepnuté několika sponkami.
Pomalu se ke mně přiblížil a usedl po mém boku. Mlčel, já taky.. –Až po pár minutách utopených v tichu však přece jen mlčení sám prolomil.
„Víš, Anni, věř mi, že vím jak ti teď je. –Taky už mi tak bylo. Taky už jsem chtěl jednou udělat to, co ty teď.. Ale zarazil mě kamarád. Našel mě v poslední chvíli. –Jsme jako bráchové. Moc mi tehdy pomohl a já mu už zůstanu navěky vděčný. On mi dal znovu poznat, že život ještě má svoji cenu. Že mu nic – skutečně nic – nestojí za to, abychom si ho my brali. My na to ani nemáme právo. Život je dar a my mu musíme čelit a přijmout ho. –Se vším, co nás v něm potkalo a potká.. Proto to nedělej.. Naděje je věčná. Já tomu nejprve také nevěřil, ale přísahám, že je to pravda.“, podíval se na mě a já udělala to samé. Naše pohledy se střetly a já jsem se najednou v těch jeho temně zelených očích topila. –Ten pocit jsem ještě nikdy do té doby nepoznala..
A pak z toho zábradlí seskočil a natáhl ke mně svou ruku, abych také mohla bezpečně slézt.
„Já jsem Iiro.“, představil se mi konečně, když jsem stála vedle něj. Naše prsty zůstaly propletené když jsme pomalu odcházeli od toho temného místa. Místa, kde mě měl potkat konec a místo toho mě tu překvapil nový začátek..
Dlouho jsme se pak procházeli tou podzimní přírodou a já ti vyprávěla o svém životě. A ty jsi mi naslouchal a ani jednou jsi mě nepřerušil. Cítila jsem skutečný zájem. –Nikoho, jako jsi byl ty jsem do té doby ještě nepoznala..
A pak jsi mi vyprávěl o sobě. Obdivovala jsem tě, tvůj život i styl, - byl tolik podobný tomu mému, ale zároveň tak jiný..
Tehdy – a takhle – jsme se seznámili a já se do tebe zamilovala. Byla jsem tak šťastná. Tak, jako do té doby ještě nikdy. –A to jen díky tobě..

A plynuly dny, týdny, měsíce a dokonce i roky.. A naše štěstí nekončilo. Bylo to naprosto úžasné. Byly to beze všech pochyb nejkrásnější tři roky mého života. My dva pro sebe prostě byli jako stvoření. –Říkali to všichni. Všichni mě přijali a já si díky tomu poprvé ve svém životě připadala jako že mám rodinu – milující a šťastnou.. –Svou vlastní jsem totiž nikdy nepoznala..
Byl to zkrátka ten vrchol naprostého štěstí, o kterém jsem do té doby jen slyšela, či o něm jen četla. Avšak neměl trvat navěky.. Něco nás z něj přece jen mělo vytrhnout..

Ty koncerty tý vaší kapely. –Nikdy jsem je neměla ráda – a věděla jsem proč.. Měli jste s klukama odjet na celý měsíc a já musela zůstat doma. –Nebylo mi zrovna dobře a doktor mi zakázal cestování… Mně! Měl ho zakázat spíš tobě! Mojí jediné lásce..
Nehoda!.. Neštěstí na silnici!.. Osud?!..–Ty titulky byly snad všude!. –A ty, Iiro, lásko, miláčku.. Proč zrovna ty?! Proč?! Tak proč, sakra?!!..

Udělala jsem to. Skutečně.. Kvůli tobě, kvůli nám.. –Radši ji, než zůstat tady na tom světě bez tebe..

A teď jsem tady. –Tentokrát už nepřiletěl žádný anděl, který by mi to rozmluvil.. –A i kdyby, nenechala bych si to rozmluvit. Ne, nikdo by mě již nepřemluvil k tomu, že život má ještě nějakou cenu. Nemá! Bez tebe nikdy!.. Vydala jsem se za tebou..

A tak jsem teď tady.. –Vlastně jsem byla velice zvědavá na to, jak to tu asi bude vypadat. Tady, na tom pověstném „druhém břehu“. V říši Smrti..
Rozhlížím se kolem. Je tu jen dlouhá bílá chodba protkaná stříbrným světlem a vedoucí jako by do prázdna. Kolem sebe vidím pár bílých postav, které se v tom oslňujícím všudypřítomném světle téměř ztrácejí. Ve tváři mají jakýsi podivný, nepřítomný výraz a pomalými, malými krůčky se šinou chodbou.. Zřejmě chtějí dosáhnout jejího konce, ale ten je pro ně stále stejně nepřekonatelně daleko.. Také jsem si všimla, že občas na jejich těle cosi modře zazáří, ale netuším, co by to mohlo být..
Dívám se po ostatních, - kdo je tu ještě?.. Nejsou tu jen ti “bílí“, je zde i poměrně hodně šedých postav, které se tváří o něco šťastněji a míří k jakýmsi skleněným dveřím v dáli. Sem tam se mihne i nějaká čerň. –Tyto “bytosti“ již skutečně smějí a jejich kroky směřují ke krásné křišťálové bráně..
Až poté mě napadá – kam vlastně patřím já?.. Zvedám svou ruku, abych zjistila, mezi které z těch temných postav patřím já.. –Je bílá a téměř průhledná. Na paži mi občas pableskuje cosi zářivě modrého..
Ano, už tedy vím kam patřím, je to ale dobře nebo špatně?.. Nevím, ale cosi uvnitř mi napovídá, že je to zlé.. Něco je špatně, cítím to.. Sem jsem přece nechtěla! –Chtěla jsem za tebou. Jak mám vědět, kde jsi?.. Přejíždím pohledem přes všechny ty postavy, ale tebe nevidím.. No tak, miláčku, - kde jen jsi?
Najednou, uprostřed svého zoufalství, cosi zaslechnu. Pohledem začínám pátrat kolem, abych zjistila komu ten hlas patří, ale nikoho nevidím.. Zřejmě je to jen v mé hlavě. Naslouchám mu, ale nerozumím – je to nějakou cizí řečí, kterou jsem nikdy neslyšela.. Snažím se to ignorovat, ale slova se v mé hlavě se rozléhají pořád.. Ne, nesmím na to myslet, musím najít Iira..
Znovu se rozhlížím kolem.. Když.. –Tamhle – tam za onou branou z křišťálu, jsi to ty? Ano! Celý pokryt rouškou tajemna a zahalený v černi, ale jinak úplně stejný jako dřív! Díváš se na mě, usmíváš se, ale pořád stojíš těsně za tou branou.. Tvůj svět je teď tam za ní.. A bude náš.. Znovu náš.. Již navěky..
Vydávám se k tobě. Mé oči jsou upřeny na jediné místo. –Na tvou tvář, na tvé rty, které zcela bezhlesně šeptají jediná dvě slova : „Miluju tě.“..
Usmívám se a jdu.. Ale.. Proč jdu tak pomalu? Co se to děje? Já chci běžet, skočit do tvé náruče. Rozběhnout se a konečně tě znovu něžně a dlouze políbit.. Chci, ale nejde to! Moje nohy jsou najednou jako z olova. Bojuji s tím, ale nejde to.. Ani nevím jestli jsem stále na stejném místě já, nebo se ode mě neustále vzdaluješ ty..
Trvá mi dlouho, než pochopím, že k tobě již nikdy nedojdu. A i když to vím, nevěřím tomu. Neustále se snažím, ale marně.. Nakonec mě tvrdě zasahuje hlas pravdy.. –To ten hlas v mé hlavě, už není nesrozumitelný.. Náhle mluví jasně a zcela zřetelně..
„Nikdy tam nedojdeš, je to tvůj trest. Trest za to, že sis vzala život. –Stejně jako všichni ti ostatní kolem tebe. –Jejich duše nikdy nedojdou klidu a pokoje. Vzali si život – stejně jako ty, teď za to platí.. –A budou navěky. Život je dar a nikdo nemá právo si ho beztrestně vzít. Nikdo!..“..
Pochopila jsem.. Navždy ho budu mít nadosah, navždy ho budu matně vidět v dáli, ale již nikdy se s ním znovu nesetkám. –Ta slova, která mi probíhala myslí – říkal jsi mi přesně to samé. –Téměř slovo od slova. A měl jsi pravdu. Kdybych to neudělala, kdybych počkala, až si pro mě Smrt přijde sama, mohli jsme být spolu. Navždy šťastní, tak, jak jsem si přála.. Kdybych..
Pohled mi sklouzne k zemi a přitom jím zavadím o svoji paži. –Již vím, co je to. –Ta sytá modř. –Díky tomu jsem zemřela. Tam mám ty jizvy, jizvy, které jsem si sama způsobila, abych mohla být s tebou.. –Navždy mi mají připomínat mou chybu. Mou hloupost.. Navždy budou zářit a já tu budu již navěky bezcílně bloudit.. S cílem přímo přede mnou. S nedosažitelným cílem..