Únos

„Vážení cestující, omlouváme se, ale podle posledního dopravního zpravodajství se asi pět kilometrů před námi nachází kolona vozidel, které se již nemůžeme vyhnout. Bohužel nevíme, jak je kolona dlouhá a jaké tedy budeme mít zpoždění. Děkuji“
„No to si z nás dělají prdel ne? Za hodinu mi začíná konkurz a kvůli nějakýmu mamlasovi, co to nabořil mi uteče životní šance. To bych se na to mohl...“
Už to ani nedořekl, jen zasyčel, bouchl pěstí do skla a posadil se. Ostatní cestující se také netvářili zrovna nadšeně. Vždyť komu by se chtělo čekat bůhví jak dlouho na jednom místě?
Jenom mně to bylo jedno, stejně nemám kam jít. Jedu abych utekl. Před sebou a před minulostí. Už nikdy nechci zažít ten pocit, kdy se neznámý člověk válí dva metry přede mnou v kaluži krve. Osoba, kterou jsem nikdy předtím neviděl, nikdy jsem o ní neslyšel, ale prostě musela zemřít. Jednou to byl mladý muž ve sportovním oblečení, podruhé obtloustlý podnikatel pokročilého věku a jindy asijský prcek s vytetovaným škorpionem nad levým okem. Všichni měli ale jedno společné, když jsem přišel, věděli proč. Věděli, že se něčím provinili a nyní musí následovat trest. Samozřejmě se báli, škemrali a naříkali, ale věděli, že je to konec. Pravidla podsvětí jsou jasná a kdo je poruší, bude potrestán.
„Tak a je to tu. Teď si tady hezky postojíme. Vy nikam nepospícháte?“ to byl spolusedící. Malý, starší muž s přátelským výrazem. Jeden z těch, které život nedokázal porazit ani za dlouhé desítky let.
„Ani ne“ odvětil jsem.
„Takže vy na žádný konkurz nejedete?“ zeptal se žertovně a kouknul na mladíka před námi.
„Kdepak.“
„Vy toho asi moc nenamluvíte co?“
Zavrtěl jsem hlavou. Nikdy jsem neměl ve zvyku plýtvat slovy.
„No to je na vás vidět.“ spolusedící to se mnou ještě nevzdával. „Čím se vlastně živíte?“
„Mám něco našetřeno, takže teď jsem na odpočinku.“
„Takhle mladý a na odpočinku? To jste si stihl vydělat tolik?“
„Jsem spořivý,“ řekl jsem tónem, který měl naznačit, že rozhovor skončil.
Spolusedící pochopil. Potřeboval jsem být sám se svými myšlenkami. Hlavně si rozmyslet co teď. Odjet a doufat, že si mě bývalí zaměstnavatelé nenajdou? To už nejde. Tihle lidé najdou i zrnko cukru na Sahaře. Mám vlastně docela štěstí, že jsem se dostal až sem. Do autobusu, o kterém ani pořádně nevím kam jede. Prostě jsem se na nádraží připojil ke skupině lidí se zavazadly a jel.
Měl bych si hlavně odpočinout. Opřel jsem si hlavu a zavřel oči. Ačkoliv se mělo brzy stmívat, slunce stále silně svítilo do skel autobusu. Paprsky příjemně hřáli a já usnul.
Probudil mě hlasitý výkřik odněkud zepředu. Mladá žena s vypouleným břichem, asi těhotná, neustále upakovala:
„On má zbraň!“
Naštěstí ten On, jsem nebyl já, ale její spolusedící. Špinavý, zarostlý, v roztrhaném oblečení. Všiml jsem si ho už při nastupování. Když jsem plnil úkol, takoví představovali největší nebezpečí. Byli totiž vždycky schovaní někde v temném koutě a pozorovali, kde by si mohli přilepšit. Za donášení jim prý policajti dávali zabavené drogy. Jednou jsem měl na mále. Už jsem ukldil tělo do kanálu, zvedl jsem se, rozhlídl, nikde nikdo. Sundal jsem ze své věrné Berrety tlumič, dal jí do pouzdra a chtěl odejít, když v uličce vedle se něco šustlo. Proti světlu pouliční lampy se rýsovala bežící postava. Dvě kulky do zad jí srazily k zemi. Bylo to riskantní, ale jediná možnost. Naštěstí tenkrát všechno dopadlo dobře.
„Neubližujte mi prosím, čekám dítě!“ začínala být hysterická.
„Drž sakra hubu!“ obořil se na ní.
V autobuse to začalo hučet. Všichni se zarazili do sedačky a čekali, co se bude dít.
„Vy všichni držte hubu!“ mladík vyskočil do uličky a začal mířit pistolí kolem sebe.
Byl zoufalý. Tím, že unese autobus, nemohl ničeho dosáhnout. Nejspíš se jenom lekl, že někdo zavolá policii kvůli té zbrani. Prostě zpanikařil a už to nemůže vrátit.
„Ty, pojď sem!“ mávl na mě pistolí.
Poslušně jsem se zvedl, nemá cenu ho provokovat.
„Strč jí něco do pusy, ať nekřičí.“
Vyndal jsem z kapsy čistý kapesník, dal jí ho do pusy. Vyplyvla ho. Vytáhl jsem jí z boty tkaničku, znovu jí dal kapesník do pusy a převázal tkaničkou.
„Dobrý, sedni si.“
„Proč to děláš?“ chtěl jsem ho trochu rozhodit. Rozhození lidé dělají více chyb.
„Řekl jsem, sedni si!“ zopakoval důrazně.
„Co teď chceš dělat? Myslíš, že si potom prostě vyjdeš z autobusu a odkráčíš? Že na tebe nebude čekat policie? Vsadil bych se, že už tady někdo potají vyťukal 112.“
„Sedni si!“ začal rudnout a prskat.
Nemělo cenu dráždit ho ještě víc. Otočil jsem se a kráčel na svoje místo. Byl teď v nejhorší možné pozici. Neměl pod kontrolou lidi, ani sebe. Za chvíli mu začne hlavou vrtat, co jsem řekl a to bude moje příležitost odzbrojit ho.
„Ty, vypadni od volantu a jdi si sednout tamhle.“
Řidič se zvedl a vystrašeně šel tam, kde ještě před chvílí seděl náš únosce. To, že nechal řidiče jít mezi nás a sám si stoupl dopředu byla nejchytřejší věc, jakou za tu chvíli udělal. Měl tak krytá záda, a dobrý přehled. Asi se začal pomalu uklidňovat a přemýšlet. Pořád na nás mířil pistolí. Možná ani nebyla nabitá, ale kdo by to chtěl riskovat? Lidé byli stále vykolejení, pro mnohé to bylo první seznámení se zbraní a hned jim s ní někdo mířil do obličeje z pár kroků.
„Zatáhněte závěsy!“
Další důkaz, že už přemýšlí. Je pro něj celkem důležité, aby nikdo zvenku neměl přehled o tom, co se přesně děje v autobuse.
„Podej mi tu deku,“ požádal až překvapivě tichým hlasem slečnu na sedadle za řidičem.
Ta vystrašeně natáhla ruku a splnila jeho přání. Vzal deku a rozprostřel ji na přední sklo. Vevnitř byla náhle skoro úplná tma.
„Tak a teď všichni seďte a buďte zticha.“
„Nevíš co dál co?“ řekl jsem trochu vysměšně.
Myslel jsem, že je zase čas trochu ho vyvést z míry. Ignoroval mě, sedl si tak, aby na nás všechny dobře viděl a mlčel. Ruce se mu začaly klepat, oči měl potažené skelnou vrstvou, pot mu stékal kolem uší až dolů na bradu, tam se spojoval v malé kapičky a padal na zem. Potřeboval dávku. Vytáhl z kapsy rozmačkanou krabičku cigaret a zapálil si. To by mu alespoň na chvíli pomoct. Trochu. Stejně to dlouho nevydrží, za chvíli to přestane zvládat a sejmu ho. Zatím stačí sedět a čekat, až se začne pohybovat trhaně, chovat se obzvlášť agresivně a blábolit.
Za chvíli byla nad námi slyšet helikoptéra a v dálce policejní sirény. Trhnul sebou a postavil se na nohy. Opět na nás namířil pistolí a řekl:
„Tak a teď se všichni budou chovat přesně, jak vám řeknu. Žádný hrdinství, nebo okamžitě střílím. A je mi jedno na koho,“ rozhlédl se významně kolem.
Mezitím se zesílilo policejní houkání a kolem autobusu začaly hvízdat pneumatiky. Únosce opatrně vykoukl z okýnka. Jenom tak, aby ho nikdo nemohl zvenku vidět.
„A sakra!“ ujelo mu.
Venku mohlo být podle zvuku tak pět, šest aut. To znamená kolem dvaceti policistů. A to jenom kolem autobusu. Možná ještě dva až tři odstřelovači někde za zeleným vrškem.
„Otevřete dveře a vystupte s rukama nad hlavou,“ zaznělo z megafonu.
„To víš, že jo,“ ušklíbl se pro sebe ironicky.
„Jste obklíčen, nemáte kam utéci.“
Zřítil se do sedačky řidiče a ta se s ním zhoupla. Věděl, že dovnitř nikdo nevtrhne, když nemají přehled o situaci. Byl ve slepé uličce. Vevnitř přece nemohl zůstat věčně. Navíc si brzo bude potřebovat píchnout. Není to pro něj lehká situace. Možná bych měl jít pokusit se ho přesvědčit, jenže co mu řeknu? Že jsem zabil? Že jsem zabil hodněkrát a není o co stát? Že když se vzdá teď bude to pro něj nejlepší řešení? Vždyť tomu nevěřím ani já sám, jakmile otevře dvěře, rostřílí ho na cáry. Ale něco bych zkusit měl. Pomalu jsem se zvedl a šel k němu.
„Co si sakra myslíš, že děláš?“
„Jenom klid, chci ti jenom poradit.“
„Ale já o žádný tvoje rady, který vedou buďto do basy nebo rovnou do rakve nestojím, jdi si sednout!“
Pomalu jsem se otočil a šel na svoje místo. Najednou mě zastavil:
„Víš co? Pojď sem a řekni mi cos chtěl,“ snažil se tvářit naštvaně, ale v očích měl zoufalství.
„Jak se jmenuješ?“
„Danny“
„Vyjednávej, Danny. Vezmi si telefon a pokus se s nima navázat spojení. Řekni, že chceš uvolnit průjezd k nejbližšímu sjezdu. Já budu řídit. Samozřejmě, že nás budou sledovat. To nevadí. Důležitý pro tebe je dostat se z dosahu odstřelovačů.“
„No a co potom?“
„Zastavíme někde u lesa tak, aby se nemohli přiblížit na víc než deset metrů. Tam vystoupíš a budeš utíkat.“
„Ses asi zbláznil ne? Trefí mě první kulka!“
„Toho se neboj, ti co nás budou sledovat nejsou žádní ostrostřelci, navíc než něco zaregistrujou, budeš mít náskok minimálně třicet metrů, což ti musí stačit.“
„No jo, předpokládejme, že se mi to podaří, ale co potom?“
„Seženeš si nové šaty a půjdeš sem na tu adresu, řekni, že tě posílá číslo 29, oni už budou vědět, postarají se o tebe. Dají ti najíst, seženou ti nové doklady, změní tě k nepoznání,“ podal jsem mu kartičku a načmáral na ní adresu místa, které se na pohled tváří jako obchod s lihovinami, ve skutečnosti je to moje skrýš. Jsou tam lidi, kteří ještě neví, že jsem skončil, myslí nejspíš, že někde plním úkol. Neměli by mu ublížit.
„Proč bys pro mě tohle dělal?“
„Nechci abys skončil jako já.“
„To znamená jak?“
„Bez cíle, bez přátel, bez rodiny, beze jména.“
„Co vlastně děláš?“
„Už to nedělám.“
„Tak co jsi dělal?“
„Měnil jsem lidi.“
„To znamená co?
„No víš, měnil jsem je ze šťastných na stmutné, z dětí na sirotky, z manželek na vdovy, z živých na mrtvé.“
„Za peníze?“
Přikývl jsem.
„Co tě k tomu vedlo?“
„Okolnosti. Bylo mi dvacet a udělal jsem blbost. Asi takovou jako děláš teď ty. Vykradl jsem obchod. Nechytila mě policie, ale někdo horší. Na odchodu jsem ve dveřích potkal majitele s upilovanou brokovnicí. Řekl mi, že mám dvě možnosti. Prokázat mu službu nebo si kleknout a naposledy se pomodlit. Dneska bych možná volil jinak.“
„Co to bylo za službu?“
„Chtěl odpravit jednoho dodavatele, co ho šidil. Byla to celkem jednoduchá práce, neměl žádnou rodinu, známý, nikomu by nechyběl. Dostal jsem jeho fotku, pistoli a kde se zhruba v jakou dobu vyskytuje. Našel jsem ho přesně tam, kde měl být. Vycházel ze svého oblíbeného baru ve 23:30. Chvíli jsem ho sledoval a zašel za ním do temné uličky. Přiblížil jsem se tak na pět kroků, vytáhl z kabátu pistoli, zvedl ruku a chtěl zmáčknout spoušť. Prst jako by se zasekl a ruku jsem si musel podepřít. Mezitím se otočil a rozběhl se na mě. Spoušt se uvolnila a viděl jsem, jak ho rána odhazuje dozadu, tam zůstal ležet. Košile prolitá krví, oči bez výrazu, bledý.“
„Proč mi tohle vlastně říkáš?“
„Abys věděl, že zabít není jenom zmáčknout spoušť, že tahle věc,“ ukázal jsem na pistoli, kterou pořád držel v ruce, „s každým výstřelem zabije i kousek tebe.“
„Cos dělal potom? Po tom, cos ho zabil?“
„Šel jsem si vyzvednout odměnu. Tenkrát to ještě nebyl kufr plný peněz, ale pomoc. A popravdě, tu jsem potřeboval nejvíc. Neměl jsem kde spát, kde jíst, nic. Majitel toho krámku, co jsem ho chtěl vykrást mi všechno tohle dal. Seznámil mě s lidma, co mě učili pracovat s různými zbraněmi a já pochopil, že jsem u něj ještě neskončil, a že to asi nebude jen tak obyčejný podnikatel. Asi za půl roku jsem celkem zručně ovládal pistole, pušky i nože. Pan Cisso, jak jsme všichni nazývali našeho hostitele, ačkoliv se tak vůbec nejmenoval, mi jeden večer donesl obálku. Neřekl nic, jen mi poklepal na rameno a odešel. Vevnitř byla fotka, důležité informace o cíli a lhůta, do kdy má opustit tento svět. A takhle to šlo pořád dál, za těch pár let jsem splnil přes dvacet misí, nikdy nespatřen.“
„Ten pan Cisso, ten bude na téhle adrese?“ ukázal prstem na čmáranici, co jsem mu dal před chvilkou.
„Ne, toho už nenajdeš.“
„Co se s ním stalo?“
„Řekněme, že jsem dostal dobrou nabídku.“
„Zabil jsi ho?“
„Začal dělat problémy, nejen sobě, ale nám všem. Prostě jsem jednou kouknul na stůl a tam byla obálka. Nebyla od něj, ale v ní byla jeho fotka. Byl cíl, jako kdokoliv jiný.“
„Co jsi dělal potom, když už jsi nemohl být u něj?“
„Zařídil jsem si vlastní skrýš. Bylo to pro mě nejlepší, žádný potencionální zrádce. Peněz jsem tou dobou měl dost.“
„Proč jsi vlastně skončil?“
„Peníze doopravdy nejsou všechno. Zní to jako fráze a když se k nim poprvé dostaneš, přijde ti, že všechno doopravdy jsou. Ale stárneme. A kdybych prokračoval v tom co jsem dělal, nestárnul bych moc dlouho.“
„Tak já jdu vyjednávat.“
Dal si telefon k uchu a volal. Za chvíli se kolem nása začali rozjíždět policejní auta a dělat nám prostor. Ukázal na řidiče a rozkázal mu, ať jede za nimi. Ten si sedl za volant, strhl deku z okna a poslušně následoval blikající světla policejních majáků. Míjeli jsme osobní i nákladní auta, všichni zvědavě vystrkovali hlavy z okýnek, aby zjistili, co se děje. Nad námi už byly slyšet dva vrtulníky, určitě se k policejnímu připojil televizní. Únos v přímém přenosu, to se jen tak nevidí. Mezitím se setmělo, takže se kolem nás vytvořil efektní kruh světla, jak nás nechtěli ztratit ze záběru.
„Pozor!“ vykřikl Danny, protože z kolony vozidel vyjelo osobní auto, které se nejspíš chtělo také provézt za policejními auty.
Narazili jsme do něj a odhodili ho zpátky do řady, s autobusem to ani nehlo, ale cestující vypadali ještě vyplašeněji než před chvílí. Ten pán,co seděl vedle mě se pevně chytil sedačky, bylo na něm vidět, že se doopravdy bojí. Těhotná žena měla ještě roubík v puse a byla vystrašená možná ze všech nejvíc.
Asi po dvaceti minutách jsme se dostali ke sjezdu. Prudká zatáčka vpravo skoro vyhodila polovinu cestujících do uličky. Silnice se hned narovnala a my zajeli do lesa, ještě pořád to ale nebylo ideální místo. Ještě chvíli jsme jeli po široké silnici, policejní auta se mezitím naskládala všechna za nás. Silnice se asi po pěti kilometrech začala zužovat až přešla v rozbitou okresku, kam se autobus sotva vešel.
„Připrav se, za chvíli vystupuješ,“ kývl jsem na dannyho.
„Jasný.“
„Zastav tamhle,“ ukázal jsem řidiči.
Dojeli jsme k místu, kde nás nemohlo policejní auto objet, což znamenalo, že když Danny vyskočí bude mít slibovaný náskok přibližně deseti metrů. Řidič zastavil.
„Hodně štěstí, Danny.“
„Dík.“
Dveře se otevřely, Danny odložil zbraň a vyběhl do tmy. Než policie zjistila, co se děje, byl už v lese. Rozběhli se za ním a vystřelili. Nebyl slyšet žádný výkřik. Vypálili druhou dávku. Tentokrát zasáhli. Dannyho výkřik se musel rozléhat po celém lese. Vzal jsem zbraň ze sedadla a vyběhl do tmy. Jakmile jsem opustil autobus, začali policisté mířit na mě.
„Odložte zbraň a dejte ruce ať na ně vidíme!“
„Nech mě bejt!“ odstrčil jsem ho.
„Odložte zbraň a zastavte se!“
Běžel jsem dál.
„Stůj!“ slyšel jsem už jakoby zdáli.
Opět jsem neuposlechl, za mnou se ozval výstřel a kolem ruky mi zasvištěla kulka. Otočil jsem se a chtěl opětovat palbu. Než jsem ale stihl namířit, kulka se mi prořízla ramenem, cítil jsem, jak mi drtí kloub a vychází z těla lopatkou. Než jsem spadl, trefila mě druhá, do plic. Trhl jsem sebou a padl na záda. Ležel jsem nehybně a věděl, jak se musela cítit moje první oběť. Bezmocně na zemi ležící a těžce dýchající lidská schránka, která nemá nikoho, kdo by za ní truchlil. Dýchání bylo stále obtížnější. Zavřel jsem oči a poddal se tomu.