Ale jen pro Tebe..

Vánoce.. Sedím tu a přímo přede mnou se na mě šklebí vánoční večeře. Vánoce.. –Co všechno tohle slovo vlastně obsahuje? Člověk si vybaví spoustu věcí.. Spoustu věcí, pod tímto jediným slovem.. Vánoce.. Sníh, sněhové vločky ve vlasech. –Vždycky jsem se ti přece takhle líbila. Říkal jsi mi to.. Vždycky, když jsme společnými kroky a ruku v ruce brouzdali zasněženými ulicemi. I v tom největším mrazu, ale nám to nikdy nevadilo. Necítili jsme chlad, naopak. Nás hřála naše láska.. Ten nejkrásnější cit na světě.. Tolik mi to chybí. Ty mi chybíš..
Vánoce.. –Dárky a setkání se starými známými. Obnovení vztahů se všemi příbuznými.. Dárky, tys mě jimi přímo zasypával. Každý týden, každý den, jen tak – z lásky.. I když to byla třeba jen kopretina utržená někde na louce, pro mě to byl ten nejkrásnější dárek. Věděla jsem totiž, že na mě myslíš, že ti na mě stále záleží. Že je všechno dokonalé.. Ale jeden z tvých dárků byl přece nejkrásnější. –Prstýnek. Pamatuju, jak jsi mi bez jediného slova podal tu krabičku a v ní.. –Jsem našla ten nejkrásnější prstýnek na světě, pečlivě uložený v hebkém rudém sametu.. A pak jsi mi řekl všechna ta krásná slova, která se mi do paměti vryla už navěky..
„Miláčku, vezmeš si mě? Abychom spolu mohli být už navěky. Navěky šťastní, každý den si užívat jeden druhého v nekonečném objetí. Já bych tě nepustil.. Nikdy..“
To „ano“, bylo to nejkrásnější v mém životě.. Kdybych jednou měla jmenovat ten nejkrásnější dárek svého života, neváhala bych..
A, ano, setkání. Ta k Vánocům jistě neoddělitelně patří. Škoda, že my dva se nesetkáme již nikdy.. Aspoň ne tady.. V tomhle světě. Chybíš mi.. Tolik mi chybíš.
Vánoce. Smích dětí a koulování. –Taky jsme chtěli mít děti. Co nejdříve. –Milovali jsme je. Oba. –Další z té kupy našich společných věcí.. Pamatuju si náš rozhovor tehdy v noci. Přemítali jsme, která jména jim dáme. Nemohli jsme se dohodnout, - při té myšlence se musím usmát.. A ty jsi mě tehdy jen něžně pohladil po vlasech a řekl mi, že jim dáme jméno, jaké jen budu chtít. Jaké si budu já přát.. A já v tu chvíli pochopila, že s tebou chci strávit zbytek života. S tebou..
Proč jen nám to osud nepřál? Proč?.. Proč vždycky, když se zdá, že je všechno dokonalé zasáhne a všechno zničí? A pak po něm zbyde jen trápení, bolest a slzy?.. Bolest – ta bolest byla nepřekonatelná, hrozivá, spalující a mučící.. Když jsem se dozvěděla, že už tu nejsi. Tady, mezi námi.. Cítila jsem se, jako by ta lepší a větší část mne zemřela a já přitom dobře věděla, že se mi již nikdy nevrátí. Zemřelo moje srdce, společně s tebou.. A nikde nebyla žádná vidina lepší budoucnosti. Nic se neobrátilo v dobré.. Nic!!
Mnoho let jsem pouze přežívala. Nemohla jsem myslet na nic a nikoho jiného, než jen tebe. Na tebe a mé zmařené štěstí. –Proč jen se to stalo? Proč zrovna nám?.. Nenávidím život!..
Ale přesto jsem se nakonec vzchopila. Hlavně díky mým přátelům, rodině.. –Byli se mnou, po celou dobu. Trpělivě mi naslouchali, uklidňovali mě.. Trvalo to dlouho, ale já jim stejně zůstanu již navěky vděčná.. Nevím, kde bych bez nich teď byla.. I když vlastně.. Tuším.. S tebou.. Já nevím, je to zvláštní. Být tady, s nimi, kteří mě zahrnují takovou láskou? Nebo odejít,- tam k tobě? Abychom mohli být konečně znovu spolu. Spolu šťastní. A tentokrát již navěky.. Dvě možnosti, dvě možná řešení. –A je jen na mě jak s nimi naložím. Které si vyberu..
Vánoce – přesně dva dny před nimi jsem tě navždy ztratila. Jen díky tý pitomý nehodě na silnici.. Vracel ses domů, ale.. Už jsi tam nikdy neměl dojet. –Nebylo to tvým osudem.. Proč jen jsem nejela s tebou?. Ani jsem se nerozloučila.. –Lékař, který byl na místo nehody zavolán mohl pouze konstatovat smrt.. A já nemohla jít na tvůj pohřeb. Ne, na to byly rány ještě moc čerstvé a otevřené. Ještě stále moc krvácely.. –Ale krvácí stále..-
Nemohla jsem tam jít, vidět tě.. Neměla jsem na to sílu. Promiň, doufám jen, že mi to nevyčítáš. Chápeš mě, že? Vždycky jsi mě chápal..
U tvého hrobu jsem byla až o mnoho krutých měsíců později. –Ale přesto mi došlo, že nikdy neuplyne tolik času, aby mé rány přestaly bolet docela. –Když jsem tam tak stála a dívala se na tvou fotografii, neubránila jsem se pláči.. –Pláč, věrný přítel, provázející mne posledními roky. –Slušelo ti to na ní jako vždycky. –A ten úsměv. Milovala jsem tvůj úsměv, i tvůj hluboký pohled temných očí.. Na naleštěnou kamennou desku jsem ti položila jedinou bílou lilii, věděla jsem, že je máš rád..
Vánoce, jediné slovo, avšak přesto se pod ním skrývá tolik věcí, tolik vzpomínek..
Najednou slyším, jak se otevírají dveře, slyším nějaké hlasy.
„Ahoj mami! Promiň, trochu jsme se zdrželi.“, - ano, to se vrátila moje rodina. –Ne naše, pouze moje.. Usmívám se a objímám svoji již dospělou dceru, která mi padá kolem krku..
„Ahoj zlato, to víš, ten provoz dneska – to je něco hroznýho.“, líbá mě manžel na tvář a já jsem šťastná, - jen pro něj.. Ve skutečnosti mě jeho slova zasáhla jako šíp, mířící přímo do srdce. –Provoz.. Ten provoz.. Kvůli němu jsem ztratila lásku svého života. Osudovou lásku, která je jen jedna. Jedna jediná. Nenahraditelná..
„Tak, dáme se do toho?“, zeptá se můj muž a podívá se na mě.
„Jistě, už jsem se vás nemohla dočkat.“, zajiskří mi v očích, ale jen pro něj..
Jíme, místnost ovládlo ticho, rušené jen občasným zazvoněním příborů o talíř.. Pak na nás čekají dárky a půjdeme na chvíli ven. –Užít si napadlé bílé mrazivé krásy.. Stejně, jako každý rok, již dvaadvacet let.. Dvaadvacet Vánoc s mou rodinou, ale mnohem déle bez tebe.. Jak dlouho to ještě bude trvat? Kolik dalších let? Kolik dalších Vánoc? Kolik dalšího přetváření a lží?.. Já už to nechci.. Ale nemůžu jim to udělat, musím počkat.. Uklidňuje mě myšlenka, že pak budeme spolu již navždy.. Nikdy jsem tě nepřestala milovat, Tome..