Ulice, kterou kráčim ná název Život.....

Sedím nahoře v chundelatých peřinkách, kterým vy lidé říkáte mraky. Říkáte si, kde jsem se tu vzal? Sám nevím. Nějaké kouzlo mě sem poslalo a řeklo mi budeš pozorovat osudy lidí a hledat druhou půlku sebe. Nerozuměl jsem mu. Ale za nedlouho jsem ucítil, že mě něco chybí, že mě druhá část chybí. Pro svůj osud a to věčné hledání jsem dostal jméno, jsem Naděje. Anděl Naděje. Prožívám prostřednictvím vás radost, lásku,ale i smutek. Vlastní pocity však nemám.
Dívám se na vás dolů jako každý den. Je klidný okouzlující večer. Stmívá se………….
Je noc, po městě je slyšet šum listí, koulejících se odpadků, za kterými uspěchaný, ukvapený člověk zapomněl zavřít víko. Do toho ticha se rozléhají hlasy opilců, lidí co nezvládli svůj osud.
V tom zahlédnu dívku, tak mladou a krásnou. Že se na ni musím pousmát. Usměju se tedy. A ona úsměv neopětuje. To přeci není možné, tak krásná dívka. Proč se nesměje? Proč? Povzdechnu si. V tom ucítím jak na mě něco padá. Je to malé černé pírko. Znamení Ďábla.
Podívám se opět na tu dívku s hrůzou v očích. Vidím jak pouliční lampa svítí do její bledé tváře. Osvětluje její rudé rty. A ozařuje její oči. Oči bez duše. Oči bez budoucnosti.
Dívka prochází temnou ulicí. Nevnímá, je obklopena kouřovou clonou. Nechce, aby ji někdo spatřil, chce zmizet.
Skloním se k ní z těch výšin blíž, chci ji porozumět, pochopit to co jí sem dovedlo a pohladit ji po neskutečně dlouhých vlasech. Jsem tak blízko, že cítím její horký dech, tlukot jejího srdce a čtu její myšlenky. Ta blízkost mě samotnou děsí. Bojím se, cítím neutuchující bolest.
A myšlenky dívky vyprávý „ Ach“, odechne si dívka. „ Procházím temnou ulicí, dosud mi tak známou a teď tak cizí. Pamatuješ si jak jsem se té ulice bála. Je tajemná, temná, široká a bez tebe byla tak dlouhá, tak jako teď, když jsi mě opustil. Tak jako teď, když společnost mi dělají blikající lampy.“
„ Au“, odtáhnu se od ní. „Ach“, ta bolest, úzkost a zklamání. Nemůžu, se od té dívky odtrhnou…….
Dívka pokračuje v cestě roubenou světýlky, veřejného osvětlení. Zastaví se u staršího domku v ulici s názvem Život. Přiblíží se ke zvonku. Shlédnu opět k ní, chci přečíst jméno na cedulce, ale je oroseno jejími slzami. V tom mě dívka spatří, otře slzy s tváře a z nápisu na domovním zvonku s jmenovkou Láska. Sesype se na schody a dál a dál bez přestání jí stékají slzy s nádechem perleťové barvy. Chci ji utěšit, nakloním se z nebeských výšin a pohladím ji po nádherných dlouhých vlasech.
A najednou je tma, padám, nevnímám vše je rozmazané a temné. Za chvíli se proberu, tam dole u těch dveří, v srdci cítím neutuchající žal a po tvářích se mi koulejí slzy. A najednou to vše pochopím, ta dívka jsem já. Už sem pochopil svůj úděl. Již chápu na co jsem tak dlouho čekal na hoře v oblacích. Moje druhá polovina tam byla poslána kuli lásce, která ji nebyla souzena. Kuli lásce, která ji zklamala. Kuli sobě samé. Ta druhá půlka čekala na to až ta dívka pochopí, že tohle všechno skončilo. Až odpustí sobě i jemu. Všechno už je jasné, musím jít dál a pokračovat touhle ulicí, co nese název Život. A ne se pokaždé zastavit u tohoto domku a plakat nad rozlitou sklenkou vína.
Zvednu se, na dveře nalepím cedulku s názvem Minulost a odcházím v srdci s Nadějí