Komu je horko, ať si rozepne kabát.Napoleon Bonaparte

Prosím, vypínejte si mobily, stálo červeným písmem na ceduli vedle vchodových dveří. Byly to třetí dveře v této místnosti. Hned vedle nich byla lavička a naproti ní další dvoje dveře, každé na jiné straně zdi. Na lavici seděl asi čtyřicetiletý muž, na sobě měl pruhovaný svetr, hnědé kalhoty a kolem krku šálu. Šedivé vlasy prozrazovaly jeho věk. S brýlemi na nose vypadal vzdělaně, dokonce i jeho tvář nasvědčovala o letech strávenými studiem. Seděl, mlčel a čekal.
Vchodové dveře se otevřely a do místnosti vešel druhý muž. Energicky ze sebe sundal dlouhý kabát a pohodil ho na věšák. Střelil po místnosti rychlým sebevědomým pohled a pak si sedl vedle muže s brýlemi. Na rozdíl od něj měl vlasy ještě černé jako uhel, bez jediného náznaku šediny. Jeho věk naopak prozrazoval malý uhřík vedle pravé nosní dírky. Posadil se a přátelsky zamrkal na svého souseda. Když ho ani nepozdravil, ani se s ním nedal do řeči, obrátil svůj zájem na lístek, který vytáhl z kapsy. Žmoulal ho mezi prsty, pečlivě si prohlédl rub i líc a nakonec papír zmačkal a hodil ho směrem k odpadkovému koši. Netrefil se.
„Taky Vás sem poslali?“ zeptal se nakonec mladý muž souseda. „Ne.“ „Víte, já bych sem jinak nešel. Ale že mě sem poslali …“ „Já jsem tady dobrovolně,“ řekl starší muž dřív, než mohl mladík pokračovat. Ten jen seděl a zíral na ty dvoje dveře před sebou. Po chvíli vytáhl z kapsy balíček žvýkaček a jednu si vzal. „Bolí Vás někdy zuby?“ zeptal se, přitom pracně žvýkal žvýkačku a někdy nahlas zamlaskal. „Občas,“ zněla odpověď. Aspoň, že se jí dočkal. „Nebylo dosud filozofa, který by mohl trpělivě snášet bolení zubů.“ Starší muž se na něj tázavě podíval. „Shakespeare,“ prohodil mladík se samolibým výrazem. Muž s brýlemi se ho rozhodl ignorovat, jak nejdéle to půjde. Mladík seděl, žvýkal a pozoroval kulaté hodiny visící mezi dveřmi. Vteřinová ručička byla červená.
„A co hlava, bolí Vás?“ pokusil se mladík podruhé navázat rozhovor. „ Teď zrovna ne,“ suše odvětil brýlatý muž. Mladík se pousmál a nevšímaje si jeho poznámky, pokračoval dál. „Mě někdy jo. Ale to byste, pane, nevěřil jak! To mám ale asi z toho věčnýho čtení,“ povzdechl si. Přes umučený výraz byl rád. Seděl se starým dědou na lavici a obratně se dokázal dostat až k tématu: četba. „Víte, já totiž čtu hodně. Ale né takový ty břidký slátaniny, já čtu klasiku. Četba, pane, je rozhovor mezi lidmi mnohem moudřejšími a zajímavějšími, než jsou ti, s nimiž se můžete seznamovat kolem sebe,“ zahleděl se na hodiny a udělal dramatickou pauzu trvající tři dlouhé vteřiny. „To řekl Ruskin, víte.“ Muž s brýlemi mlčel a tiše trpěl a vyčkával. „Když čtu špatnou knihu, lituji z celého srdce, že v dnešní době už umí číst každý. Bernard Bolzano. Víte, že Bolzano byl Čech, přestože mluvil německy? Dneska to už ale není nic neobvyklého, děcka se učí jazyky na školách a umět více jazyků je dnes už nutnost. Já tedy umím anglicky a trochu německy a to mi celkem stačí, víte? Ono angličtinou se dnes domluvíte skoro všude,“ mávl mladík světácky rukou. Muž s brýlemi se zahleděl na dveře před sebou. Jedny měly modrou kliku, druhé žlutou. „Já jsem, pane, totiž vystudoval Karlovu Univerzitu, víte? To jsem četl jednu knihu za druhou. A i když už jsem ze školy venku, čtení mi zůstalo,“ usmíval se samolibě mladík. „Vlastní univerzitou našeho života je sbírka knih. Thomas Carlyle.To byl …“ „Já vím, kdo byl Thomas Carlyle, mladíku,“ neudržel se už do teď tichý soused a s klidným výrazem se na něj obrátil. „Dokonce vím, že Bolzano byl německy mluvící Čech a na rozdíl od Vás umím pět světových jazyků a zastávám stejný názor jako Georg Lichtenberg, že je mnoho lidí, kteří čtou jen proto, aby nemuseli přemýšlet.“ Měl výhružně zvýšený hlas, přesto se mu ve tváři nijak nezračil vztek. Všechny vrásky zůstaly na svém místě. „A když už jste tak nápaditě začal o knihách, dovolil bych si ještě jednou citovat, tentokrát George Trevelyana: Škola produkuje mnoho lidí, kteří dovedou číst, ale nedovedou rozlišit, co za přečtení stojí a co ne.“ Svůj doposud nejdelší projev zakončil milým úsměvem, který mladíka vytočil ze všeho nejvíc. Zběsile se postavil, přes ruku si přehodil kabát a s prásknutím zmizel za dveřmi s modrou klikou. V místnosti byl klid.
Na lavici proti dvěma dveřím seděl postarší muž. Spokojeně se usmíval a vychutnávala si to ticho. Když minutová ručička přeskočila na číslici dvanáct, venku se rozezněly kostelní zvony. Muž vstal, vzal si svůj kabát z věšáku a v poklidu vešel do dveří se žlutou klikou. „Dobrý den,“ pozdravil s milým úsměvem již na prahu. Dveře se zavřely a místnost byla naprosto prázdná, naprosto tichá. O slovo se tiše hlásila jen červená vteřinová ručička.