Poslední dopis

23.1. 2079
Já jsem starý člověk. Jeden z nejstarších, kteří dnes chodí po Zemi. Je mi 89 let. Před desítkami let se tohoto věku dožívaly desetitisíce lidí. Dnes se osmdesátky dožije jeden z tisíce. A 89 let, to už je téměř zázrak. Jsem určitě nejstarší člověk v celé republice ( ne, že by bylo čím se chlubit). A umírám.Lékaři mi nedávájí víc než měsíc. A nejpozději za deset dní ze mne bude troska ležící na bílé nemocniční posteli. Čekající na smrt. Tohle je jedna z posledních příležitostí, kdy můžu něco napsat. Nemůžu psát dlouho v kuse, ale tohle napsat musím. Ať už to bude číst kdokoli.
Je mi už 89 let a kyž nepočítám válku v letech 2026-2029, vedl jsem až pozoruhodně klidný život. Nikdy jsem nebyl ve vězení. Nikdy jsem nebyl ženatý. Nikdy jsem nezavraždil. A ani žádné jiné neštěstí mne nikdy nepotkalo. Poslední dobou jsem hodně vzpomínal na své dětství. Vybavoval jsem si spíše útržky, záblesky událostí z doby, kdy jsem byl ještě malý kluk. Včera jsem si ale vzpomněl na jeden podzimní den, který v té době razantně ovlivnil můj život. Vybavil se mi do nejmenších detailů. Chci o něm napsat, dokud ještě můžu. Vlastně ani nechápu, jak jsem na něco tak důležitého mohl zapomenout. Ale to už je teď jedno...
Stalo se to v roce 1999. Tenkrát mi bylo devět a půl roku. Byl podzim. Já jsem miloval podzim. Líbilo se mi, jak je celá krajina nádherně barevná. Žil jsem na vesnici na severu Čech. Do školy mne a další děti z vesnice vozil autobus. Bohužel jsem ve škole nikdy nebyl moc oblíbený. Hodně jsem se snažil s dětmi kamarádit, ale nikdy o mě neměly zájem. Holky se se mnou občas bavily, ale kluci mě spíš přehlíželi. A někdy bylo i hůř. Deset let, to už byl věk, kdy někteří kluci začínali objevovat kouzlo šikany, nadvlády nad slabším. Já byl takový střízlík, a tak jsem to skoro vždycky odnesl. Jednou po škole jsem čekal na zastávce, když ke mně přiběhli tři habáni z naší třídy. Zatáhl mě do křoví a začali mne pošťuchovat. Pak mi nadávali. Pak mne zmlátili.A nakonec se mne snažili donutit, abych snědl psí hovínko. Asi by se jim to i podařilo, kdyby je nenačapala jedna učitelka. Zatáhla je k řediteli a všichni dostali důtku. Moc to ale nepomohlo a tak jsem ve škole nebyl rád. Ani jsem nechodil na obědy, vždy jsem se chtěl dostat co nejrychleji domů. Tam ze mě byl někdo úplně jiný. Ve vesnici bydlelo docela dost dětí v mém věku, a já se tím pádem nikdy nenudil. Nejvíce času jsem trávil s Alanem a Richardem, kteří bydleli kousek od nás. Hodně jsem jim záviděl, protože jejich rodiny bydlely v jednom domě a ti dva spolu mohli být opravdu pořád. Nikdy se nenudili. Já jako jedináček to měl těžší. Když venku bylo ošklivě, mohl jsem si maximálně číst, nebo se dívat na televizi. Ten rok na podzim vysílali seriál o chlapcích, kteří uvíznou na ostrově a žijí tam jako robinsoni. A na ochranu před divou zvěří, která na ostrově žila si postavili přístřešek na stromě. V televizi to vypadalo skvěle a jednoduše. Tak jsme se rozhodli, že si postavíme vlastní dům. Ten správný strom jsme našli po několika dnech hledání asi tři kilometry od vesnice. Dnes mne docela udivuje, jak jsme byli samostatní. Na to, že nám bylo deset let, nám rodiče nechávali velkou volnost. Asi proto, že jsme se v podstatě neměli kde ztratit. Ten den, o kterém vyprávím, byl už dům skoro hotový. Podlaha, na kterou jsme položili tři vrstvy dek, aby nám nebyla zima, nízké zábradlí z ohoblovaných prken z naší zahrady i střecha už byly dodělané. Já jsem si říkal, že to vypadá skvěle, ale Alan tvrdil, že na střechu musíme dát nějaký igelit, aby nepromokla. Richard přitáhl velkou igelitovou fólii, kterou jsme začali přibíjet na střechu. Měli jsme poslední zbytky hřebíků a jen dvě kladívka takže jeden z nás vždycky musel odpočívat. Měli jsme nahoře kandované ovoce, nějaké chipsy a velkou láhev limonády. Navíc Alan přinesl svůj starý kazeťáka k práci nám vyhrávaly hity z šedesátých let. Cítili jsme se jako nejšťastnější lidé na světě, nic nám nechybělo. A jen o pár minut později se všechno strašným způsobem pokazilo. Na domku zrovna pracovali Alan s Richardem, já jsme si šel odskočit. Tiše jsem si pohvizdoval s kazeťákem, takhle v lese jsme ho nechávali hrát strašně nahlas. Když bylo ticho, mohl ho člověk slyšet až sto metrů daleko. Zapnul jsem si poklopec a vydal se zpět ke stromu. Pak se ozval příšerný výkřik, tak hlasitý a mohutný, že přehlušil i kazeťák. Pak se ozval pláč. Alan, pomysel jsem si. „Richarde?“ zavolal jsem. Odpovědí mi bylo jen ticho. Začal jsem mít opravdu strach. „Co se stalo? Alane?!“ Žádná odpověď. Plivl jsem si dlaní a vyšplhal tam nahoru. V duchu jsem si představoval, co se mohlo stát, napadaly mne ty nejhorší možné představy. Za ty tři týdny, co jsme dům stavěli, jsem si zapamatoval, na jaké větve se mohu spolehnot, a které by pod mojí vahou mohly prasknout. Během pěti vteřin jsem byl nahoře. Alan se válel n a podlaze. Zatím jsem žádnou krev neviděl. Pravačkou si svíral ukazováček na levé ruce. Jak se tam válel, shrnul všechny deky na jednu zmuchlanou hromadu. Richard stál nad ním a zjevně vůbec netušil, co se stalo. Na okamžik jsem byl přesvědčný, že jde o vtip. Pak jsem uviděl krev, která Alanovi stékala po hřbetu ruky. Vrhnul jsem se k němu a popadl jej za pravačku Alan zavyl bolestí a vykopl naohama. Měl těžké holinky a zasáhl mne do kotníku.Výsledek byl jasný: podrazil mi nohy a já začal padat dolů na zem. Čekal mne dlouhý pád, dobré tři, čtyři metry. Věděl jsem, že to bude hudně bolet. Mezi rty mi odumřel výkřik hrůzy. Alanův řev se mi zařezával do uší. To všechno bylo dílem jediné vteřiny. Na poslední chvíli ke mě přiskočil richard a popadl mne za ruku. Chvíli jsme oba balancovali na pokraji pádu. Pak se Richard zapřel o zábradlí a vtáhnul mne dovnitř. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mne a hlas se mu slyšitelně třásl. Kývnul jsem. Pak jsme se oba najednou podívali na Alana. Seděl naproti nám, zády byl opřený o zábradlí. Malý, zhroucený chlapec.. „Hej Ale, Alane co se stalo?“ zeptal jsem se potichu. Alan popotáhl a apk mi ukázal levou ruku. A já málem spadl znovu. Nevím ,jak se to Alanovi povedlo a snad to ani vědět nechci. Ze špičky ukazováčku mu trčel malý rezavý hřebík. Nehet si Alan skoro odsekl, obscénně se houpal na kouski kůže. Na podlahu našeho domu odkapávala krev- té bylo hodně- a také pár kapek husté nažloutlé tekutiny, která mi připomněla zkažené mléko. Ještě, že Alan schrnul ty deky, jinak by teď byly celé zakrvácené a musely by se vyprat, pomyslel jsem si zdrženlivě. Znovu jsem se podíval na ten hřebík. Něco mne napadlo. Pohlédl jsem na Richarda a viděl jsem, že myslí na to samé. Dnes bych to určitě neudělal, bylo to skoro to nejhorší, co jsme mohli udělat. Tenkrát jsme ale přemýšleli jinak. V takové vyhrocené situaci jsme nedovedli uvažovat rozumně. Vypnul jsem kazeťák. „Musíme ti ten hřebík vytrhnout Alane.“ řekl jsem a náhle jsem byl úplně klidný. Alan vytřeštil oči a podvědomě se snažil ucouvnout. Ale měl za sebou zábradlí. Richard k němu šel zprva a já se obezřetně blížil zleva. Jako lovci, kteří mají políčeno na obvzlášť nebezpečnou kořist. Každý jsme ho opatrně, skoro něžně chytili za jednu ruku. Alan sebou škubl. Na chvilku to vypadalo, že se bude prát, ale nakonec zůstal v klidu. „Alane, až napočítám do tří, tak ti ten hřebík vyndám. Ok?“ Alan na mne vyděšeně hleděl. Můj bože byl tenkrát tak statečný. Levaččkou jsem ho popadl za ukazováček. Pravačkou jsem pevně sevřel tu část hřebíku, která trčela z jeho prstu. Začal jsem počíta. „Jedna.“ Všechny smysly jsem měl podivně zamlžené. „Dvě.“ Zaváhal jsem. Podíval jsem se na Alana. Z očí mu tekly slzy. Něco zakňučel. Zavřel oči a druhou rukou se pevně chytil Richarda. Kývl na mne. Zhluboka jsem se nadech. „TŘI!“ zařval jsem a škubnul za hřebík. Mlasklo to. Hřebík byl pryč a s ním i špička prstu se zbytkem nehtu. Alan se nám vyškubl a zařičel bolestí. Muselo ho být slyšet až ve vesnici alan se od nás odkulil a napůl slezl, mapůl sklouzl dolů na zem. Richard ho rychle následoval. Já zůstal nahoře. Sípavě jsem oddechoval. Připadal jsem si jako chirurg po ne úplně zdařilé operaci. Podíval jsem se přes zábradlí. Alan se opíral o Richarda a oba mířili do vesnice. Richard na mne zavolal, že Alan odvede ke Šrafovi. To byl doktor, který bydlel na vesnici. Alan a Richard se mi během chvíli ztratili z dohledu. Sedl jsem si na schrnuté deky a v duchu rekapituloval události posledních minut. Zapnul jsem kazeťák. Začalo hrát “Ruby Tuesday“ od Rolling STones.. Podíval jsem se na kapky krve a špičku Alanova prstu. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jeden papírový kapesníček. Krev jsem utřel dosucha. Pozoroval jsem jak se sněhobílý kapesníček barví rudou krví. Krví. Alanovou krví. Krví mého přítele. Kapesníček jsem vyhodil dolů.. Pak jsem vyhodil i zbytek prstu. Cítil jsem se provinile, protože táta mi vždycky říkal, abych neznečišťoval přírodu. Začala být trochu zima a já si pevně utáhl šálu, která mi doposud volně plandala kolem krku. Skrz skoro holé větve prosvítala blankytně modrá obloha. Začal se zvedat vítr. Klížily se mi oči. Ztlumil jsem rádio. Začal jsem poklimbávat. V tom se ozvala příšerná rána. Vyskočil jsem na nohy. Rázem jsem byl úplně vzhůru. Napadlo mne, že to byl nějaký myslivec. Zalovil jsem v pytlíku s kandovaným ovocem. Byl tam poslední ananas a já ho snědl. Pak se ozval příšerný řev, ne nepodobý tomu Alanovu. Ztuhnul jsem. Prudce jsem sáhl po kazeťáku. Jenže místo toho, abch jej popadl, jsem do něj strčil hřbetem ruky. Kazeťák přeletěl přes zábradlí. Dopadl na zem. Jako zázrakem se nerozbil a Rolling Stones vesele vyhrávali dál. Já se vesele necítil. V hloubi duše jsem věděl, že je něco špatně.Rychle jsem slezl pro kazeťák. Srdce mi bušilo, jako šílené. Přístroj byl zezadu trochu poškrábaný. Alan si toho nikdy nevšimne. Strčil jsem kazeťák do podpaží a vyšplhal zpátky.Tam jsem ho rychle vypnul. Odložil jsem kazeťák na deky. A hned potom se ozvala druhá rána, ještě hlasitější, než ta první. A já se začal doopravdy bát. Seděl jsem tam a klepal se ještě asi pět minut. Pak se objevila ta žena a všechno bylo ještě horší. Mohlo jí být tak padesát a byla dost tlustá. Měla na sobě černé elasťáky a oranžovou bundu. Na hlavě měla kapuci s kožešinovým límcem. Do obličeje jsme jí neviděl. Valstně jsme ji moc dobře neviděl celou, ve výhledu mi bránily stromy. Ale podle toho, co jsem viděl, jsem se začal- možná trochu hystericky- smát. Vypadalo to, jako by se plazila po zemi a něco si brumlala sama pro sebe. Opírala se o ruce a nohy za sebou táhla. Určitě je opilá, je úplně namol , pomyslel jsem si fascinovaně. Zas jsem se začal chechtat. Pak se podívala na oblohu a strašně nahlas si říhla, jako když vlk vyje na Měsíc. Kristepane, já málem puknul smíchy! Těšil jsem se až to budu vyprávět Richardovi a Alanovi . TOHLE jim určitě zvedne náladu. Jenom škoda, že to taky nemohli vidět. Tak jsem tam sěděl a chechtal jsem se...dokud jsem ji neuviděl pořádně. Ta nebožačka se neplazila, proto, že by byla opilá. Plazila se proto, že se jinak pohybovat nemohla. Místo levé nohy měla jen otrhaný zjrvavený pahýl. Mezi cáry masa se blýskal bílý pahýl kosti. Každičký pohyb jí musel působit hroznou bolest. Dovtípil jsem se, co znamenaly ty dvě rány: někdo jí tu nohu prostě ustřelil. Zvedl se mi žaludek a já se málem vyzvracel. Ale kdo, KDO jí tohle mohl udělat. To jsem zjistil vzápětí, když na mýtinu přišel muž, který se mi pravidelně zjevuje v mých nočních můrách. Na mýtinu přišel muž s revolverem. Měl na sobě potrhané manšestráky a kostkovanou košili. Mohlo mu být tak okolo šedesátky. Na hlavě mu povlávaly zbytky sněhobílých vlasů. Muž vypadal úplně lhostejně, pomyslel jsem si, že takhle by se asi tvářil, kdyby četl noviny, nebo luštil křížovku. Na hlavě měl nasazená veliká sluchátka. Myslím, že to bylo proto, aby neslyšel křik té ženy. Ta se mezitím plazila blíž k mému stromu. Chlap šel pomalu vedle ní. Revolver se mu volně houpal v roce. Asi po třech metrech se zastavil a vystřelil. Rána to byla ohlušující. Kulka se ženě zaryal mezi lopatky a zanechala v zádech ohromující díru. Vzepjala se na rukou. A plazila se dál. Byla tak dvacet metrů od mého stromu. A mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby si mne ten muž všiml.
A to stačilo, abch se roztřásl po celém těle. Klesl jsem na kolena. Skrčil jsem se za deky. Ale díval jsem se dál. Musel jsem. Nemohl jsem od toho různého divadla odtrhout oči. Celé jsem to viděl až do krvavého konce. Fascinovaně jsem sledoval, jak zabijákovi došla trpělivost. V rychlém sledu jí do zad vystřílel další tři kulky. Žena klesla tváří k zemi. Modlil jsem se, prosil jsem všechny svaté, aby už byla mrtvá. Ale nikdo mne nevyslyšel. Záda měla prostřílená skrz naskrz, ale ač to bylo neuvěřitelné, ta žena stále žila. Doplazila se ke stromu napravo ode mě a oběma rukama ho objala. Nahlas začala prosit o pomoc. Znovu si říhla, ještě hlasitěji než předtím. Už jsem se nesmál. Muž si k ní dřepnul a přiložil revolver k hlavě. Pak řekl jediná tři slova za celou dobu: „To je nechutné.“ Stiskl spoušť. Vystřelil. Kapuce se jí svezla na stranu a ona pala k zemi. Mrtvá. Vrah měl na košili kousky lenbky. Byl celý zakrvácený. Popadl svou oběť za nezraněnou nohu a odtáhl jí pryč. Jakmile byli z dohledu, slezl jsem a pelášil domů. Než jsem tam doběhl, třikrát jsem zvracel. Celou dobu jsem strašně brečel. Pamatuji si, jak jsem vběhl na dvůr a nahlas řval. Rodiče okamžitě vyběhli ven, celí vystrašení Co bylo dál už nevím. Bohudík.
Tak a to byl můj příběh. Nečekám, že mi to budete věřit. Je mi to upřímně jedno Prostě jsem se potřeboval někomu svěřit. Od té doby už jem s Richardem ani s Alanem moc nestýkal. Za rok jsme se odsstěhovali do města. V době, kdy tohle píšu, jsou oba moji přátelé mrtví. Alan umřel za války. Někdy v zimě v roce 2027 ho ubodali dva opilí vojáci. Nebyli potrestaní. Richard zahynul před třiadvaceti lety. Byl nemocný. Našli ho v jeho malém bytě až dva týdny po jeho smrti, když se z jeho bytu začal šířit podivný, těžký zápach. Sousedé nakonec vyrazili dveře. Našli ho bledého a vychrtlého. Usazeného v křesle. Zadušeného vlastními zvratky. Když ho o týden pzději pohřbívali, byl jsem jediný, kdo dorazil na smuteční obřad.Neměl nikoho Můj nejlepší kamarád z dětství zemřel opuštěný a nikým nepostrádaný. A to teď čeká i mne. Víte, hodně jsem přemýšlel o sebevraždě. V zásuvce v ložnici mám schovaný revolver, velmi podobný tomu, který před lety připravil o život tu nebohou ženu. Dnes jsem o sebevraždě přemýšlel opravdu hodně.
Sbohem