Náš zákazník náš pán

Zapnout poslední knoflík u košile, uvázat motýlka a obléct si tmavě modrou vestu. To jsou poslední části mého rituálu. Dnes to bude dlouhá směna, ve středu k nám moc lidí nechodí, to spíš o víkendu a v pátek. Ale uprostřed je to za trest, ani zpropitné za nic nestojí. Sem tam se sice stane, že přijde větší skupina lidí, ale to zřídka. A hlavně dnes tomu nic nenasvědčuje, žádná rezervace, parkoviště prázdné a všude kolem ticho. Strávím večer leštěním skleniček a koukáním na televizi. Zavážu si obě lesklé boty a jdu na své stanoviště, kde mám za pět minut vystřídat Petra, svého kolegu. Nepracuje tady ještě tak dlouho jako já, proto dostává ještě horší směny. Během odpoledne se v baru neobjeví zpravidla vůbec nikdo. Maximálně skupina uhrovitých mladíků za doprovodu zmalovaných slečen v růžových tričkách, ale u nás se zákony ctí. Mládeži do 18ti let nenaléváme, přesně jak stojí na velké bílé ceduli vedle televize. Je celkem vtipné pozorovat je, jak loví občanky s výmluvou: „Zrovna dneska jsem si jí zapomněl.“ Na druhou stranu je chápu, vždyť ještě před pár lety jsem nebyl jiný. A když už nám někde nalili, alkohol tenrát chutnal jinak než dnes. Měl příchuť rebelství.
„Čau Petře. Jak to šlo?“ předstírám zájem. Moc dobře vím, jak to šlo. Na nic.
„Zdravím, no znáš to, na nic,“ pokrčil rameny, skoro omluvně.
„Znám to, jen si počkej, až dostaneš směnu v sobotu, to se nestihneš otáčet.“ Ale na to máš ještě dost času, pomyslel jsem si. Moje první víkendová směna přišla asi po třech měsících a to pouze proto, že jeden z barmanů měl slabé nervy a popral se se zákazníkem. Normálně bych čekal klidně i půl roku, podle toho, co jsem slyšel, od kolegů, kteří ví, jak to tu chodí lépe než já.
„Tak já pádím domů, měj se.“
„Ty taky, čau,“ rozloučil jsem se a zůstal tu sám. Je zajímavé, jak se místo, ze kterého jindy život přímo srší promění, jakmile začne pracovní týden. Působí temně, depresivně a hlavně opuštěně. Ačkoliv by každý kus nábytku mohl vyprávět hodiny a hodiny o věcech, co se na něm odehráli, nyní se všechny stoly a židle a barové stoličky schovávají v šeru, jako by tu ani nebyly. Sednul jsem si tam, kde sedávám vždycky, když jsem tu sám, zapnul televizi, přinesl si popelník a zapálil si cigaretu, tento večer první z mnoha.
Vůbec nikdo nechodil a já kouřil jednu za druhou a smál se už dávno oposlouchaným vtipům, které více či méně známé osbnosti vyprávěli v televizi jako zaručeně skutečné historky, které se staly buď přímo jim, nebo jejich známým, nebo známým jejich známých. Ale věřte, že když jste někde zavření čtyři hodiny a další čtyři vás čekají, jste rádi za každý, i třeba nepatrný náznak humoru.
Najednou se ve dvěřích objevil mladý muž, pověsil si lyžařskou bundu na věšák u dvěří a pozdravil. Zhasnul jsem cigaretu o dno popelníku, pomalu vstal, zasunul židli a stoupnul si za bar.
„Dobrý večer, co to bude?“ to je barmanské klišé, které jindy pronesu snad tisíckrát za večer, ale teď jsem si tu otázku vychutnal.
„Pivo. Nebo radši hned dvě.“
„Náročný den?“ normálně se s hosty moc nebavím, ale dnes mám chuť být alespoň trochu americký barman. Promluvit si s hostem o všem, co ho trápí a donutit ho tím, nechat zde velkou část ze své výplaty. Sice nevím, zda jsem zvolil dobře, nemohu čekat velké zpropitné od člověka, co přijde do hospody a objedná si pro sebe samotného dvě piva, ale třeba mě překvapí.
„Velmi,“ povzdechl a sedl si ke stolu, kde jsem před chvilkou seděl já.
„Copak? Práce? Ženská?“ udržoval jsem konverzaci a zároveň čepoval druhý půllitr.
Neodpověděl, jen se zhoupl na židli a protáhnul se.
„Tak tady to je,“ položil jsem před něj dva půllitry, otočil se a šel zpět na své místo za barem.
„Díky,“ to už ani neříkal mně. Spíš to vypadalo, že mluví na pivo. Pohladil sklenici, zvedl jí a pivo v něm zmizelo. Položil prázdný půllitr na stůl a přisunul k sobě druhý. Z toho už pil pomaleji.
„Ještě něco?“
„Zatím nic,“ usmál se a znovu se napil. „Vlastně jo, dneska mám chuť na něco tvrdšího, co byste mi doporučil?“
„Gin s ledem je celkem oblíbený.“
„V tom případě gin s ledem, prosím.“
Během minuty ho měl před sebou. Vzhlédl na mě a poděkoval. Zvedl skleničku, nedůvěřivě k ní přičichl a zkřivil obličej. Potom usrkl, chvíli pití převaloval v puse a pak ho vyprskl. Začal jsem se smát a on taky. Vzal jsem hadr a šel utřít stůl.
„Omlouvám se, vážně jsem nečekal, že to bude mít takovou sílu,“ smál se a otíral si bradu rukávem.
„Nic se neděje, se stává každou chvíli. A co, že jste vlastně tady ve středu? Ještě jsem vás tu neviděl.“
„Také jsem tu poprvé, potřeboval jsem jít někam, kde mě neznají, odejít od stereotypu. Víte už si připadám, že vidím do budoucnosti, protože každý den je stejný. Pořád ta samá rutina, obléknout se, jít do práce, opakovat dokola stejný fráze, pořád se někomu omlouvat, že ještě jeho žádost není vyřízená, potom poslouchat, jak musí dlouho čekat a potom my, neschopný úředníci, se jim akorát smějeme do obličeje. Přijdu domů a bolí mě hlava, zapnu televizi, dávají stou reprízu zábavného pořadu s Gondíkama a nejhorší je, že se tomu směju. Už mi zbývají síly jenom odvalit se do postele a další den je jako přes kopírák. Omlouvám se, asi vás to nezajímá, co tady blábolím.“
„Neomlouvejte se, jste zákazník a můžete si říkat, co chcete. Navíc v tomhle vám docela rozumím.“
„Jak tomu můžete vy rozumět?“ podíval se na mě skoro uraženě.
„Řekněme, že práce barmana není takový adrenalin, jak si každý myslí.“
„No dobrá, já už asi půjdu domů, zítra další den za deskou stolu, který strávím koukáním do monitoru a posloucháním nadávek všeho druhu. Kolik dlužím?“
„Devadesát dva korun.“
„Tady,“ podal mi sto korun. A nechal si i těch blbých osm korun vrátit. Co jsem mohl čekat od člověka, který přijde do baru sám a objedná si dvě piva, že?
Zvedl se, vzal si z věšáku bundu, oblékl si jí a rozloučil se.
„Na shledanou. A dělej se sebou něco.“
Ve dvěřích se otočil, povzdechl si a odešel. Bylo mi ho líto.