Poslední ohlédnutí

Cesta přede mnou ubíhá do neznáma. Dávám nohu z plynu. Pouštím volant.
Konečně svoboda.
Daleko od všech. Jedu nekontrolovatelně … jedu v před.
Je mi krásně.
Pouštím cd, které dohrálo. Z reprobeden se derou ven mé touhy a pády. Ve zpětném zrcátku vidím auta, která se mě snaží dostihnout. Směji se chvilku jim … chvilku sobě.
Hrabu se ve vlasech a cítím se neskutečně svobodný ….
Svobodný!
Kašlu na Vás, stejně Vám nikdy na mě nezáleželo.
Rukama mnu svůj obličej, který deformuji do šklebu ožralého pianisty.
Je slast vidět ty vylekané obličejíčky z vedlejších aut, které předjíždím.
Přidávám plyn. Tryskem se ženu za něčím, co nikdy nebudu mít. Čiré bláznovství se mi honí hlavou. Pár hodin možná pár minut mám ještě.
Něco mě svírá na hrudi … bere mi to dech. Lapám po vzduchu …
A pak to přišlo … zatáčka … pár stromů … a já … moje auto dnes koupené z veškerých úspor, které jsem měl. Těch pár vteřin se mi zdá jako celá věčnost. Jsem si vědom každého svého pohybu. Mé ruce se snaží instinktivně chránit obličej … pozdě …
Přišla rána … políbil jsem jeden ze stromů.
Nebolí to!
Vidíš mě? Přijď mě zachránit jako tolikrát, ať se můžu zase cítit v bezpečí. Přijď čekám Tě.

Rachot motorové pily se ozývá někde v dálce. Je tak daleko … chtěl bych se podívat, kdo mě to budí z mého snu … chtěl bych otevřít oči …
Nejde to?
Co se děje?
Je to absurdní!
Snažím se rukou nahmatat Tvé tělo ležící blízko mě.
Pomoz mi nemůžu se vůbec pohnout! Slyšíš mě? Kde jsi? Tak proboha kde jsi?
Zamotá se mi hlava. Mám jen ten pocit … pocit bez původce děje, necítím svou hlavu necítím nic. Panikařím. Snažím se na něco vzpomenout, ale … všechno je nějak popletené.
Musím se uklidnit.
Blbý sen.
Tak konec srandy! Chci se probudit hned teď!
Řvu … sám po sobě. Jsem hlupák, tohle mi nepomůže. Soustředím se na to, co vidím před sebou. Vidím … Tebe, jak se se mnou loučíš, prosím Tě, abys zůstala, ale ty odcházíš … prý musíš. Nevěřím Ti … auto, co to je za auto? Nevím, kde jej mám zařadit … To jsem já! … Tma

Slyším hlasy, které nepoznávám. Je jich víc. Něco na sebe pořvávají. Nerozumím jim. Kdo to asi je? Nic necítím. Zeptám se jich, snad mi odpoví. Zbytečné … hlasy utichly. Z venku se ozývají jen tlumené zvuky … zvuky, které znám. Znám je dobře. Jen co to je? Co? Upadám někam do neznáma, ale než se tak stane a já ztratím veškerý přehled o tom, co se vlastně děje, musím poznat ten zvuk … dere se to ven … už to vím … houkačka … Ne to ne … já … já … to nebyl sen … boural jsem! … Ticho.

Světlo.
Konečně světlo sice oslňující, ale lepší než tma. Už bylo na čase, ale … kde to jsem? Zrak se přizpůsobil … něco málo vidím.
Vidím sebe!
Co je to za hloupost? Co to se mnou děláte? Pusťte mě!
Ji?
Proč tam ležíš ty?
Kdo si to se mnou pohrává! …
To jsem nebyl já … já neboural to Ty … vrátila jsi mi auto, které jsem Ti daroval … auto, které Tě mělo vždy dovézt ke mně, ale zklamal jsem … přestal jsem to auto řídit …
Promiň mi …
Plakala jsi a já odešel, odešel jsem pryč a nechal Tě tam sedět. Šel jsem si sobecky za svým štěstím, ale
… jak jsem mohl, když člověk, kterého mám tak rád … se trápil. Jak jsem Ti to mohl udělat? Nebyl jsem jediný i ona Tě vyměnila za film v televizi. Jak se mám omluvit … jde to?
Už to všechno chápu … děkuji … děkuji, že jsem tohle vše mohl vidět Tvýma očima.
Jsem hlupák, který ani nikdy dobrákem nebyl, jen jsem si na něco hrál a to nevydrželo dlouho … ublížil jsem a tohle mi otevřelo oči. Čekala jsi, že přijdu a budu to zase já, ten, kterého jsi měla ráda … a … mohl jsem, měl jsem teď čas, ale nechtěl jsem. Je pozdě! Proč?
„Vzal jsi mi poslední naději, že existuje ještě někdo komu bych mohla věřit …“
Cože? Co jsi to říkala?
Nééé … nechte jí … nééééééé
Odpusť!

… už svítá … podívej se … ne na mě, ale na to slunce … zazpívej jemu, já si to už nezasloužím, prolil jsem spoustu Tvých slz …
Chtěl bych strčit klíček do toho blbého zapalování, otočit ním a doufat, že tam někde budeš … něco pro Tebe mám …