Konec roku

„No jo“, řekl si jednoho dne pan Břetislav, „tak ještě jeden den a jsme zase o rok starší.“ S těmito slovy se obrátil na paní Jindru, která je již pětatřicátým rokem jeho právoplatnou ženou. Jí tohle sdělení nijak nevyvedlo z konceptu (ostatně nebyl taky důvod, pan Břetislav tohle opakoval 30. prosince každého roku), takže jen mlčky pokývala hlavou a dál se věnovala přípravě tří obložených chlebů coby večeře pro jejího manžela. Ten zatím usedl do prosedlého křesla v obývacím pokoji a poté, co se uvelebil, uchopil do ruky dálkový ovladač. Odtáhl jej od sebe, co mu ruce stačily, neboť jeho oko drozda nebylo již schopno tak pronikavé akomodace, pokusil se zaostřit (marně), neboť pak stejně víceméně odhadem stiskl nějaký čudlík a s napětím ve tváři sledoval, jestli to trefil a zapnul správnou stanici. Díkybohu pro něj byla dnes pro mačkání čudlíků na ovladači příznivá situace a proto mu po jemném zabzučení mohl Karel Voříšek z obrazovky popřát „příjemný a ničím nerušený večer u zpráv“. Po sérii ukázek přišly na řadu zprávy ze světa. Právě v tu chvíli přistál panu Břéťovi na klíně také talíř s obloženými chleby. Paní Jindra získala za ta léta v přípravě chlebů výjimečný grif a pan Břéťa jen letmým pohledem zkontroloval, je-li vše na svém místě. Zda okurka nečouhá přes okraj (to totiž nesnášel a na místě trestal) a zdali nechybí pepř a sladká paprika a pak se teprve s chutí zakousl do svého studeného pokrmu. Zprávy sledoval nezaujatě, zdálo se, že se dívá skrz televizi a ne na ni, prostě jakoby čuměl do zdi. Kdyby se ho jeho žena těsně po skončení nějaké reportáže zeptala, o čem že to vlastně bylo, pan Břéťa by na ní patrně koukal jak z jara. To by si ale paní Jindra nikdy nedovolila, protože zprávy byly v jejich domácnosti takřka svatou půlhodinkou a pan Břéťa vyloženě nesnášel, když mu do nich někdo žvanil. Jeho apatie z něj ale doslova čišela. Bylo to patrné při reportáži z Keňi, kde nedávno skončila občanská válka a zprávy byly přeplněny obrázky hladových a těžce raněných žen a dětí. Panu Břéťovi se před očima zjevovaly ty nejděsivější výjevy poraněných lidí a pohublých černoušků, při nichž by i průměrnější pes chtě nechtě musel zamáčknout slzu, na něj to ale nikterak nepůsobilo. Nezaujatě žvýkal chleba připravený s největší pečlivostí a ze zpráv si toho moc neodnesl. Co moc, vlastně nic. Hlavně že je musel vidět, kašpar.
Po večeři ucítil, že mu není dvakrát dobře. Ne, že by se mu udělalo nějak extra zle, to ne. Jen si připadal jako nafouklý a tak se rozhodl, že si zajde ven na malou procházku. Oblékl se, vzal si šálu, čepici si po vzoru kamarádů z klubu důchodců nasadil jen na temeno hlavy a vykročil z bytu svěžím krokem. Začínalo chumelit a spolu s rozsvíceným pouličním osvětlením to venku získávalo zajímavý nádech. Najednou se obloha prozářila zelenomodrým světlem. Pan Břéťa zvědavě zaklonil hlavu. A blesk! Teď to bylo červené světlo. Ohlédl se, aby zjistil, odkud to vychází. Pak si vzpomněl, že u místního kulturního domu je dnes večer příprava na zítřejší oslavy Silvestra a příchodu Nového roku. Jakýsi Silvestr pro děti nebo co. „To bych si tam mohl zajít na pivko,“ napadlo ho. V kapse našel pár drobných, které na jedno stačit určitě budou, a jaře vykročil směr kulturák. Čím víc se blížil, záblesků z ohňostrojů a rachejtlí přibývalo a také rány od petard se ozývaly nějak hlasitěji. Zbývalo mu už jen několik málo desítek metrů…udělal ještě dva tři kroky a z ničeho nic se mu pod nohami ozvala příšerná rána. Těžko říct, kdo se lekl víc, jestli pan Břéťa, nebo jeho srdce, fakt je ale ten, že se oba zastavili. Jen jeden z nich napořád… Pan Břéťa se pak ještě skácel nazad a hlavou se udeřil o chodník. Tam po něm zůstala krvavá skvrna. To nebylo ale všechno. Doma po něm zůstal ještě nakousnutý třetí obložený chléb, který chtěl dojíst, až se vrátí…