Když má srdce ponorkovou nemoc...

// Samozřejmě, že láska na dálku doletí.
Je šikovná. Láska, jak víme, je všechno.
Tedy i normální a normálně jí občas
bolí křídla...... //

Byl večer, někdy v polovině pracovního týdne. Možná úterý, ale spíš středa. Hustě pršelo a kapky se bez ostychu a jediného začervenání -sprostě- bily. Bez veškeré té něhy, jemnosti a zvláštního kouzla, jak by to asi popsal básník anebo blázen. - chtěly jen vyzkoušet, co to ti lidé vlastně dělají- A jí to dost bolelo....zřejmě proto, že chtěla sobotu před jediným měsícem.

.....šla pomalu ztemnělou ulicí, samozřejmě bez deštníku. * ze svých chyb se totiž ze zásady neučí, pro lidskost * Nebylo kam spěchat i navzdory tomu, že oblečení, jenž měla na sobě pod tou tíhou vody, nemohla ani unést.Promáčené vlasy jí studily na tváři a možná jen v duchu jí napadlo, že tohle ani palmoliv šampón s medem a mlíkem, nesmeje. Třásla se, promoklá až na kost. Víte, asi se usmívala, jen lehce. A ani Bůh nevěděl proč. Nemohl. Zato já tuším, že i tak měl radost. -dlouho se nesmála, natož bez příčiny- .

.....podpadky bot, ve kterých neuměla moc chodit, narážely o mokrou městskou dlažbu a nemotorně hrály jednu z těch smutných písniček, u kterých se prostě nebrečí. Ze zvyku. / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček, vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl..../
-
-
A jen hvězdy, co se toho večera tvářily trochu smutně a v jejich lesku bylo patrné, jak je každý sám, měly tu čest vidět, jak ladně zavzpomínala na tom chodníku, kde chyběly dvě kostky, na dobu tanečních. Nášlap na valčík a přitom waltz. Naznak úsměvu a přitom slza. Vždycky rušila všechny tradice. / vlastní tradice./
-
-

....měla tolik času, zastavila se před kinem. Prázdným a tak trochu zamračeným. Zvláštním, bez stánku s popcornem, světel a spousty lidí. I ta cedule s nápisem -Ne amour- chyběla. Všimla si však, že budou hrát ten film- někdy-. Jejich. Co nikdy, nikdy jejich nebyl. Možná to znáte, je to jako když se objímáte a najednou z rádia zahrají třeba úplně nemožnou písničku, při které byste jindy hned přepínali na jinou stanici / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček,vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl...../ a vy si přesto povzdechnete, podíváte se na to rádio s takovou něhou , až příliš zasněně a do toho vzniklého ticha vyslovíte tu větu, co vám navždy změní život. "Odteď je naše! " - pusa na tvář-

Víte,kolik písniček se právě kvůli tomuhle nenávidí? Tolik, že by se to možná mělo zakázat.

.....a s tím filmem je to podobné, hlavou se jí díky tomu začalo honit takových myšlenek, obrázků a vzpomínek. A i když nechtěla, třepala hlavou, nezmizely. Nikdy to nedělaly..Bohudík.

(...Spatřil jí z dálky. Zářila a s úsměvem mu mávala. Tam na té zastávce, kam jí vyhodil poslední autobus a další prostě nejel. Měla zimní bundu s kožichovou kapucí a šíleně jí to slušelo, s tím culíkem na pravé straně vypadala, jako bezbranné dítě. A přitom? Měla své zbraně.:) Ploužil se k ní tak, aby dal okatě najevo, že se na ní vůbec netěší. Dělal to tak vždy a přitom oba věděli svoje. Nejradši by běžel, jenže mu to něco prostě nedovolovalo. Snad ten měsíc, co jí neviděl. Snad ta babka, co měla oči navrch hlavy. Těžko říct.
" Ahoj " ( ty oči by vás spálily)
" ahoj " ( a ten úsměv odrovnal )
Stáli naproti sobě, nečinně. Ale ty pohledy říkaly všechno. Miloval tu chvíli, kdy se rozhodovala, zda mu dát pusu. A nakonec jen nežně sklopila oči a tiše si povzdechla. A ona měla tak ráda ten okamžik, kdy jí chytil za bradu, mírně ji pozdvedl a nekonečně dlouho se k ní přibližoval.A zaručeně oba nemohli žít bez toho prvního polibku, prvního po měsíci či čtrnácti dnech. Co prolomoval ledy, otevíral srdce a učil pusu znova mluvit.
....Vzal jí do kina, velmi otřepaně. Nešli však na film. Kdybyste se jich zeptali o čem byl, nemě by zakroutili hlavou. Stejně. Tak trochu kulturní ničitelé, tak trochu za peníze láska....Neodsuzujte je.
Seděli, držel jí za ruku, hladil po tvářích. A možná, že některá z těch pus nebyla do vlasů.Užívali si jeden druhého, dokud mohli. Vrývali si kůži pod nehty, čerpali vůni medovo-mlíkového šampónu. A někde v pozadí něco hrálo. Asi tak. Film číslo 1 )

.....Stojí tam před tím kinem, zoufale. Přehrávající si film spíš o nich dvou. Něco mezi hollywoodským trhákem s happy endem a andersenovou pohádkou. A ví definitivně, že na ten film ,co je na plakátě, nepůjde. Sama, ne. Prožívat pocit déja vu a toho co zná, polykat slzy a vyhodit peníze za popcorn, co stejně skončí v koši. To nemá cenu ! Ví to.

( Druhý den jí na zastávku odvedl v objetí. Snad pro společnou noc, snad protože babka někam zmizela. Kdo ví. A jen těžko se loučili. Čas jim hold společně utíkal šílenou rychlostí, nemůžu napsat protékal skrz prsty, protože to by bylo o dost pomalejší.
"Ahoj" ( ten pohled by vás rozbrečel )
"ahoj " ( a úsměv byste nenašli )

Stáli naproti sobě, nečinně. Ale ty pohledy říkaly všechno. Nesnášel tu chvíli, kdy jí z očí tekly slzy a kdy věděl, že bude muset odejít, aby jí tu nechal čekat na autobus zpět samotnou. Protože by to nezvládl. Neměla ráda ten okamžik, kdy se od sebe museli odtrhnout. A říct, tak zase někdy. )
-
-
....Tam před tím kinem bez cedule "Ne amour " by nejednoho z vás rozesmutnila. Protože i tu lásku, sedící na balkóně, donutila přestat houpat nožkama a beztarostně se usmívat. - měla o ni starost-. Možná totiž na moment – nemilovala.....
-
-

Otočila se a vydala se pomalu domů, určitě o ní neměli strach. Jen přestalo pršet a začal foukat vítr a i když mírný, byla jí zima. Všichni kolem spali a jí se chtělo taky. A moc. V kapse jí však navzdory pozdní hodině začal hrát mobil / Ten svůj bod zlomu,v lesku odrazových sklíček, vypadlých zpod víček, prosím, že bych třeba chtěl.../ a dokonale jí probral. Třásly se jí ruce, když ho vytahovala, víte. Takový zvláštní pocit, neumím ho popsat. Po zádech, jako by jí stékal jed. Snad.
""
"
/ Ahoj slunicko,
porad na tebe myslim...nemuzu usnout. Nevis, kdy zase prijedes? Ja uz to bez tebe dyl nevydrzim!!!
Styska se mi, mam te strasne rad. Krasne se vyspinkej, dobrou. A napis mi rano. Posilam pusu /
"
""
.....Opřela se o starou zeď, ke které jako ve snách došla. O zeď sebevrahů, ze které šel zvláštní chlad. Mobil strčila zpátky na svoje místo, aniž by nějak reagovala na zprávu. A najednou jí to všechno došlo. Nenáviděla se za chvíli před kinem, za ten pocit nelásky, cítila zlost. A především se nechápala a styděla zároveň.

Vždyť ona vůbec nemusela být smutná, přemýšlet o minulosti. Má někoho, kdo jí má rád a koho má i ona ráda. -Jen ta dálka- Tíseň a momentální pocit, že se může opřít jen o tu zeď tady. Třeba.
Rozplakala se. A Bůh se zamračil, i přestože nyní věděl důvod. / protože ho věděl /
Vyndala z kapsy kapesník a udělala na něm uzel. To aby na něj už nikdy nezapomněla a nemusela si připadat tak provinile.

......Došla domů, ztěžka otevřela vchodové dveře, vyšplhala se až nahoru do svého pokoje u hvězd, lehla si na postel s mráčky a napsala tu nejkrásnější smsku pod Sluncem.
A než usnula, tak si přála, aby už nikdy NIKDY nezapomněla. Třeba na to, proč má uzel na kapesníku.

// A láska na balkóně se opět usmála bezstarostně .//
že by to bylo dobrý? ¨

Když má srdce ponorkovou nemoc, tak :
Le coeur a des raisons que la raison ne connait pas.
(srdce má důvody, které rozum nechápe) vy zrovna neumíte francouzsky!