Franta

„Franto, kurva, co to tam asi vymejšlíš?“ ozvalo se shora. Franta právě zkoušel do míchačky nacpat písek i s lopatou a kyblíkem. Moc mu to ale, pravda, nešlo (teda aspoň co se kyblíku týká, neboť lopata tam šla vcelku hladce). Byl do své činnosti tak zabrán, že si vlastně ani neuvědomil, co dělá. Poté, co na něj shora lešení houkl Martin, probral se konečně. „Promiň, Martine, ty vole, já nemam dneska nějak dobrej den.“, podíval se Franta omluvně za Martinem, položil kyblík na zem a tlačítko na míchačce umístil do polohy zapnuto. Lopata, která byla pořád ještě uvnitř a šla lehce přehlédnout (koukala jí přece jen násada a komu by přišlo divný, že z točící se míchačky trčí klacek), se začala postupně vymaňovat z obětí plechového stroje a následně se se zasvištěním mihla vzduchem a zapíchla se do hromady písku líně se povalující o kus dál za Frantou. Martin tohle všechno sledoval pohledem lehce krátkozrakého orla a když viděl letící lopatu, která Františka minula snad jen o pár desítek centimetrů, úlekem málem šluknul celou startku (i s filtrem), kterou si právě zapálil. Zakuckal se, vylovil ji z úst a slezl dolů. Vypnul míchačku, letmým pohledem zkontroloval lopatu, jestli se jako nehodlá ještě někam přesouvat (mimoděk si našel i úkryt, kdyby náhodou jo) a přistoupil k Frantovi.
„Hele, ty vole, sleduju tě od rána. Ne že bych se o tebe, ty vole, nějak zajímal, jen si tě prostě nejde nevšimnout. Že sis doma nechal montérky, dobře, pochopim, to se prostě stane. Že celej den čumíš jak pět na šest a spíš se tu motáš, než aby ses zapojil, to se dá taky vzít. Ale co’s to vyrobil za píčovinu s tou lopatou, no já na to koukal a nestačil se divit. Co se ti, prosimtě, stalo?“ Během celého Martinova, na zedníka přece jen překvapivě dlouhého, monologu zíral Franta nepřítomně na svoji nohu, kterou si z všudypřítomného písku vystavěl zatím solidní hromádku. „Doprdele, poslouchal’s mě vůbec?“ naštval se Martin, když si všiml, že František je duchem někde úplně jinde. „Ale jó“, protáhl Franta tónem puberťačky v nejlepších letech, „jenže já sám nevim, co se děje. Víš, mam doma problém se starou. Už se ke mně nechová jako dřív. Všechno jí na mě vadí. Z ničeho nic mě začala strašně kritizovat a srát se do mě. Chápeš, ty vole, nikdy jí nevadilo, když sem přišel z práce špinavej, vykoupal se, hadry nechal ležet na podlaze a šel dívat televizi. Teď u toho má najednou rybíz, že JÍ tam prej dělám bordel a tak. Jaký „JÍ“, kurva??? Snad NÁM, ne? No a krom týhle buzerace se se mnou vůbec nebaví. Dycky se mě zeptala aspoň „jak bylo v práci?“, ačkoliv musela čekat, a taky čekala, že se dozví tak akorát, že „dobrý“ a víc nic. Teď už jí ale ani to „dobrý“ nezajímá… “ „Ty krávo a spí s tebou???“ přerušil teď pro změnu Frantův dlouhý (a o nic míň neočekávatelný) monolog Martin. František se na něj podíval, počkal, až se kolem nich přesune tatrovka a když ustal její hluk, rozhlédl se Franta kolem, poněkud se přikrčil a pak tlumeným hlasem sdělil Martinovi: „No právě, že, ty vole, nespí!!! Dycky řekne, že jí bolí hlava, že je unavená nebo že jí není dobře…“ „A tak, ty vole, tohle občas ženský dělaj, že se takhle šprajcnou. To přece může bejt to, ehm, no, kurva…to klimatérium, ne?“ skočil mu opět do řeči Martin, který se teď bezpochyby projevil jako povrchní znalec ženského těla (navíc byl ve svých pětačtyřiceti letech stále polovičním panicem, takže jeho rady měly opravdu váhu srovnatelnou s názory doktora Uzla). „No dobře, no, to sice má“, připustil Franta, „ale i tak mi, ty vole, neřikej, že ho má měsíc a půl v kuse!“ „Ty hele, nestresuj“, přerušil o několik chvil později ticho Martin, „teď jeď domů, tady nám seš k hovnu. Máš starou doma? (Franta přikývl a špitl něco o její dovolené) No tak. To s ní pořádně prober a zejtra mi povíš, jo? No, tak nazdar!“ „Tak dík, Martine“, hlesl Franta a překvapivě pomalým krokem se odebral do šatny, kde se převlékl a poté odjel domů. Bylo asi půl jedenácté (Franta na hodinky nekoukal………..neměl je) když dorazil domů a vzhledem k tomu, že jeho stará měla tu dovolenou, dalo se čekat, že bude buď spát anebo v jejím vysoce antisexy flanelovém pyžamu čumět na stupidní telenovely naší nej televize. O to větším překvapením mu bylo, když se se starou div ne nesrazil ve dveřích, když si to učesaná a nalíčená jak do divadla štrádovala ven. „Kam jdeš?“ zeptal se jí Franta mírně. 'Do prdele', pomyslela si Marta. „Pryč“, řekla mu pak raději. „Ale KAM?“ Frantův hlas pomalu lámalo zoufalství, jeho rostoucí bezmocnost a pocit, že mu Marta nenávratně odplouvá někam pryč. Martě se honilo hlavou: 'Mám mu to říct? On to neunese. To vidim. Ale tak protahovat to, to taky nejde. (s odporem se na něj podívala a nepatrně zkřivila ústa) Fuj, taková špína, ty vole já nechápu, jak sem s nim mohla vydržet takovou dobu!!! No! NO TAK!!! Marto! Seber se trochu! Buď chlap! Netrap ho, dělníka! Dej si chleba s máslem a vysočinou! (to se ozvalo Martino druhé já, její jakési alter ego žravé frizury)' „No, tak fajn, Františku“, řekla nakonec a Franta se mimoděk oklepal. Ve vzpomínkách se totiž chtě nechtě vrátil do mládí a k babičce, která mu tak říkala a cpala do něj litry rybího tuku. Navíc, ač to může být jakkoliv zarážející, Marta ho tak za celou dobu jejich manželství neoslovila ani jednou, neboť věděla, jaké na to má vzpomínky. Teď když mu tak ale řekla, došlo mu, že je všechno definitivně v prdeli. „No, tak fajn, Františku, musim ti to říct, abys věděl, jak to je.“ Franta tušil nápor. „Víš, nejde to a já tě nemůžu dál udržovat v nevědomosti.“ Franta se domníval, že je Marta nemocná (no, domníval, popravdě řečeno ho to napadlo až v autě, a byl to nápad natolik spásný, že neváhal a chytil se ho hned. AŤ JE NEMOCNÁ, ALE HLAVNĚ AŤ MĚ NENECHÁVÁ! Cynik jeden.) a už už jí chtěl říct „nic se neboj, Martičko, to bude v cajku, uvidíš“, ale to, co Marta řekla, ho přimrazilo k podlaze (na chodbě – to sem neřekl – celý tenhle dialog se odehrával na chodbě činžáku, ve kterém bydleli, a odehrával se tím způsobem, že Marta stála ve dveřích a Franta na schodech). „CHCI SE S TEBOU ROZVÉST!“ řekla Frantovi krátce a úsečně a tahle věta jako by mu v jednom jediném okamžiku bodla jehlu do mozku, zlomila srdce natřikrát a ostatní vnitřnosti vyvrhla řitním otvorem. „Ty jsi nemocná?“ ujelo Frantovi, protože jeho předchozí myšlenka měla vcelku solidně dlouhou brzdnou dráhu. „Nemocná? Ne! Právě že sem zdravá a život s tebou mě nebaví! Smrdíš, nevydržíš ani den bez piva a mě nebaví dělat ti tady služku. Už ne. Dyť s tebou je to den ode dne horší!“ (ve skutečnosti to bylo tak, že Marta den ode dne ztrácela svoji toleranci) „Nikdy ti to přece nevadilo!!!“ zoufale kontroval Franta, ale bylo to jen jako výkřik do tmy. „Dobře, ale TEĎ mi to prostě vadí! TY mi vadíš! TY! TY!!!“ Nyní bylo o to horší, že dialog probíhal právě na chodbě. Důchodci, zahálející doma a trávící celý den přecházením od okna v obýváku k oknu v kuchyni, aby jim nic neuniklo, stáli nyní u pootevřených dveří a s vykuleným kalným zrakem a naslouchátky zesílenými na maximum (tak, že to až šumělo) sondovali a hltali každé slovo cizího rozhovoru. No lepší než Esmeralda.
„A teď mě omluv“, ukončila Frantovu otázku Marta, „ale už musím jít.“ Zároveň s těmito Martinými slovy se před domem ozval klakson auta...a Franta, ač nebyl nijakým intelektuálem, si dokázal dvě a dvě spojit.
Marta dnes doma nespala a Franta vyrazil do práce o dost dřív. Auto zaparkoval na své obvyklé místo, vystoupil, zamkl. Zůstal chvilku stát a přemýšlel. Teď už necukne. Rozhodl se. Teprve pak se volným krokem odebral k lešení a vylezl po něm až nahoru...