Kapka krve

Na zem skápla další kapka krve. Držela žiletku v ruce, která se jí třásla a po tváři jí stékala obrovská slza. Tolik zoufalství, co teď pociťovala, ji ještě nikdy neovládlo. Sice už mockrát prosila boha, aby si ji vzal k sobe, ale vlastně až do dneška se neodvážila na sebe vztáhnout ruku. Nechtěla ublížit svému tělu, které nemohlo za zničenou duši v něm. Ale jak jinak zabít duši než zničit tělo?

Stála na nástupišti v davu lidí čekajících na metro. Hlavu skloněnou, koukala do země. Interval 7 minut. To je doba, prskala v duchu, i když si dobře uvědomovala, že kdyby něco jezdilo takhle často tam, odkud pochází, líbali by za to klidně ruce. Jednou za půl hodinky strop.
Sedla si a začala přemýšlet, jako už tolikrát. Proč skoro pokaždé, když jde z práce, brečí? Přeci úplně nesnáší svoje slzy a tím víc, když pláče právě v dopravních prostředcích. Tak proč je to skoro každý den? Brečet nad rozlitým mlíkem. Na to už je teď pozdě. Proč si znova procházet tou bolestí, proč si znova připomínat, že všechno mohlo být jinak, jen kdyby … jen kdyby ji tenkrát nezastavil a ona mohla do Brna přijet nebo … kdyby tenkrát neodletěla na Zéland a nezničila tím to jediné, co mělo v jejím životě smysl. Kdyby jsou chyby. Nejspíš ji to uvolňuje. S každou slzou trochu té tíže odchází a tak pláče prostě hodně často.

Potkala ho kdysi čistě náhodně. Byl v uniformě a evidentně někam odlétal. Škobrtla o jeho zavazadlo a velmi na ženu nevybíravým způsobem zanadávala. Zvedl překvapeně obočí a omluvil se. Zarazilo ji, jak má ostré rysy. Přísně řezané. V žádném případě se neusmíval. Byl neuvěřitelně chladný. Jen jí pomohl vstát a dál si jí nevšímal.
Šla dál a ještě chvíli o tom chlápkovi přemýšlela. Studený čumák. Ale nemohla si nevšimnout, že se jí při pohledu na něj málem zastavilo srdce. Nádherné stvoření. Oči pronikavě modré, úzká ústa, vysoký, mohutný … byl její typ. No a?
Usmála se při představě, že by ho měla ještě dneska potkat. Zase tak nemožné by to nebylo. Odbavuje asi za půl hodiny let do Spojených států. Je jasný, že by to byla děsná náhoda. Jen v příštích dvou hodinách se odbavuje asi 10 letů a to i do podstatně pěknějších oblastí než jsou Státy.
V šatně se převlékla, vzala si uniformu a rozpis pro dnešní den. „Hurá, pro první let mám business třídu, to bude flákárna,“ řekla si jen tak pro sebe a v duchu zajásala. Hned něco hezkého takhle po ránu. Ještě na záchod, aby to nedopadlo jako před týdnem, kdy už pod stolkem vysloveně křížila nohy a posouvala hodinky dopředu.
Dneska čtyřiačtyřicítka. Neměla moc ráda tohle odbavovací místo. Je blízko vchodových dveří do Terminálu a věčně jí tam byla zima „Měla jsem si vzít ty tlustý ponožky, kulicha a rukavice, ach jo,“ zahořekovala, ale bylo ji jasné, že to by asi neprošlo. Bude ji muset stačit na krku šátek a na nohou silonky. Letos to docela ladí i k sobě. Loni to bylo horší, šátek nebyl a boty jenom s šíleným podpatkem, který jí deformoval nohy.
Usadila se do sedačky a přihlásila k počítači. Lidé už se začali skládat k ostatním pultíkům a tvořili úžasně dlouhé hady, při kterých kolegyním zmrznul úsměv na rtech. Lety do Států bývají nejhorší, protože tam lítají Airbusy pro 800 lidí. Celá lajna pultíků je jenom pro Státy a ani tak to nebude pořádně stačit. 3 hodiny do odletu a naštěstí chodí lidi většinou postupně. Na businessu ještě klid.
První hodinka uběhla celkem v klidu. Deset lidí odbaveno, z businessu už jich moc nezbývá. Ve volných chvílích odbavuju i „normální“ pasažéry. Nějakého tátu s malou holčičkou úplně naposledy. Bylo jí té malé docela líto, když si představila 15 hodin v letadle. To se nedá ani spát, je to skoro za trest.
Zaklonila hlavu a prohmatala si krk. Měla ho celý ztuhlý ze stále stejné polohy. Slastně přivřela oči. Když je otevřela, tak málem nadskočila, jak se hrozně vyděsila. Dívala se totiž do nepříjemně pronikavých hnědých očí nějakého Vietnamce a rozhodně z jejího protahování nebyl nadšen.
„Can I help you?“ spustila na něj s úsměvem. Ten jí ale vzápětí stuhnul na rtech. „Můžete. Mám dojem, že tu od toho jste, ne?“ odvětil bez sebemenšího pokusu o příjemnost. Odbavila ho s takovým tím nepříjemným pocitem v žaludku, jako že vás někdo seřval. Na poslední zavazadlo dala průvodní štítek, slepila a zapnula pás, aby kufr odjel a byl zařazen k ostatním zavazadlům do letadla. Narovnala se, Vietnamec už odcházel a za sebou vezl už jen příruční tašku. Sledovala ho s velmi nevraživým pohledem, který jakoby říkal: „Mor na tebe, blbečku.“ Ale nahlas by to neřekla ani za boha.
V jejím zorném poli se cos mihlo. Okamžitě na to zaostřila a zornice se jí rozšířily překvapením. Z výšky skoro dvou metrů na ni hleděla postava v uniformě.

Kap kap kap. Další kapky krve v posledních pár vteřinách se připojily ke svým sestrám na zemi. Normálně by byla naštvaná, že dělá bordel v koupelně, dneska jí to ale bylo vážně jedno. Znatelně pobledla, ale to prý je normální při takové ztrátě krve. Chce se jí hrozně spát, což nejspíš bude těmi prášky na spaní, co si vzala. Hezké je to, umřít ve spaní. Už teď se jí zdají sny. Vzpomínky z minulosti. Moc jich je a všechny bolí. I ty dobré. Je to s podivem jak člověk stejně vždycky vzpomíná jenom na to dobré a to zlé jako kdyby ani nebylo.

**vzpomínka**
„My už jsme se dneska potkali, že?“ pronesl s neskrývanou arogancí v hlase.
„Ano jistě. To budete vy, co mladým dámám nastavujete zavazadla. Zajímavý způsob seznamování …“ odpověděla mu s lehkým nádechem sarkasmu a vysloužila si pobavený úsměv za duchapřítomnost. Pobavila ho.
„Váš pas a letenku prosím.“ Vytáhl nejdříve letenku. Projela ji přístrojem a zarezervovala místo v letadle. „Je libo u okénka?“ řekla s nonšalantním úsměvem a přistihla se, že flirtuje. Okamžitě by si nafackovala, takže dál už jen mlčela. „Ještě pas prosím.“ Podal jí ho se zajímavým podmanivým úsměvem. Otevřela ho na zadní straně, kde byly údaje o majiteli a vypadl na stůl malý složený papírek. Nevšimla si toho, jen se zájmem studovala jeho fotku.
„Děkuji. Příjemný let, pane“ rozloučila se a uvědomila si ruměnec na svých tvářích. „V pondělí se vracím. Když budete chtít někam zajít, zavolejte mi.“ A mrknul na stůl, kam spadl lísteček. Bylo na něm telefonní číslo a … jméno. Ondřej. Sledovala ho, když odcházel a nemohla věřit tomu, že by někdo mohl být tak arogantní, drzý a ještě sebejistý. Otevírala se jí kudla v kapse. Kdyby mohla, odplivne si.
Co s tím číslem ale má dělat? Zahodit, roztrhat … zavolat?

Nakonec zavolala. Všechno se v ní příčilo, ale ta jeho podmanivost ji přitahovala. Provázel ji myšlenkami, díval se na ni kamkoli se pohnula, nedal jí spát. Mluvil k ni ve spaní a ve dne … ve dne procházel jejími fantaziemi. V nich mu podléhala v bezuzdné vášni. Nikdy po tom netoužila, ale najednou jí přišlo prostě nádherné být svázaná. Líbilo se jí, když jí způsoboval něžnou bolest. Někdy byl prudký jako smršť a bral si ji jak pouliční děvku. Zvláštním způsobem ji to vzrušovalo a od něj jí to nevadilo. Poddávala se mu v každé své představě jinak, ale vždy mu ze sebe dávala úplně všechno. Dýchala pro ty myšlenky, stávala se na nich závislá.

**vzpomínka**
Vlastně ho viděla v civilu jenom jednou a přišel jí hrozně roztomilý. V roztrhaných džínsech a vytahaném tričku působil tak … normálně. Paradoxně jí to přineslo jistý druh úlevy.
Usmál se na ni a v jednu chvíli jí přišlo, jako kdyby ji měl vážně rád. Ale dokáží profesionální vojáci mít vůbec někoho rádi? Nemají to v popisu práce.
Leželi spolu v posteli a jenom si tak povídali. Měla tu otázku na jazyku už dlouho, tak se proste zeptala.
„Už jsi někoho zabil?“
Zadíval se na ni pozorně, nikoli překvapeně. „Ano,“odpověděl a sledoval její reakci. Bude se ho kvůli tomu štítit? Bude se ho bát? Když se to vezme do důsledku, je to přeci vrah.
Ale ona ho tak nebrala. Nevěděla úplně dobře proč, ale brala to spíše jako negativní důsledek jeho práce. Jako nájemný vrah se nechová a určitě nezabíjí pro zábavu. Omlouvá ho snad?
Na krku se mu houpou psí známky. Vzala je do ruky a četla na nich jeho rodné číslo. Ročník osmdesát. Hmmm. Ještě celkem mládě.
„Víš k čemu jsou?“ zeptal se jenom tak mimochodem a ona na něho tázavě pohlédla. Vždycky si myslela, že je to jenom frajeřina.
„Jedna zůstává na mrtvole a druhou odvezou rodině.“
Přejel jí po zádech nepříjemný mráz a najednou jí byla hrozná zima.

Další kapka krve. Už jich v posledních pár hodinách moc nebylo. Nejspíš docházela krev. Dávno přestala sledovat čas. To bylo to nejméně důležité.
Ruka, která se opírala o umyvadlo jí sjela a ona se bezvládně svezla do vany. Teplota jí povážlivě klesla, přestávalo jí tepat srdce. Obličej měla mrtvolně bílý. Prapodivný na ní byl jen ten úsměv ve tváři. Jako kdyby umírala ráda. Jako kdyby si nic jiného ve svém životě už nepřála.

**vzpomínka**
Zase se hádali, jako už tolikrát v poslední době. Jak ho milovala, tak ho také nenáviděla. Byl tvrdohlavý a vždycky si udělal co chtěl bez ohledu na její názor. I co se týkalo zahraničních misí.
Celkem nedávno se vrátil z půlročního pobytu v Británii a slíbil jí, že aspoň půl roku nikam nepojede. Ale nabídli mu něco, co nemohl jen tak odmítnout.
„Miláčku, pojedu do Iráku,“ oznámil jí bez varování jednoho dne. Mohl ji stejně dobře přejet tankem a ani by to nepocítila. Zavřela oči a neřekla nic. Ale v hlavě jí to šrotovalo. Dost, to už stačilo.
„Dobře, v tom případě si prosím sbal věci a máš dva dny na to se odstěhovat,“ řekla po chvíli a nechala ho stát v pokoji. Oblékla se a odešla do hospody. V peněžence peněz dost, včera brala, takže se ten večer mohl klidně rozjet. Mobil vypla. Sedla si na bar a objednala slivovici. Když už tak už. Zpila se do němoty. Nebyla schopná ani jít. Dovrávorala na nábřeží řeky a zvracela do trávy. Bylo jí strašně špatně, ale domů se jí nechtělo, tam byl on. Svalila se ze svahu k řece a usnula. Nějak to nevadilo, den byl horký, ještě večer bylo opoceno, takže prochladnout nemohla. Ráno se probudila na záchytce a ze včerejšího dne si moc nepamatovala. Strašně se styděla.
Ondřej doma nečekal. Jeho věci zmizely. Nenechal ani vzkaz. Nestála mu za to.

Zase seděla v autobusu a jela na Dejvickou na metro. Po tvářích jí stékaly slzy a bolely hrozně hluboko. Neozval se. Nedal vědět co s ním je, prostě jenom odjel. Chodila po Praze, sebemrskačsky hledala místa, která spolu navštěvovali a průběžně na nich brečela. Litovala se. To uměla výborně.
V hlavě už si snad po stý ten večer probírala. Procházela možnosti, co asi tak říct mohla nebo měla, ale nakonec z toho vždycky bylo jenom o pár slz víc. Vždycky to skončilo stejně.

**vzpomínka**
To se tenkrát sotva znali. Po nádherně únavném dni v bazénu spolu skončili v pelíšku a povídali si. Tak nějak o všem a o ničem. Ten den byl pro ni výjimečný. Tolikrát si představovala, jak si jednou takhle budou blízko a konečně se dočkala.
„Co všechno mi chceš dát?“ zeptala se po spoustě mazlení a nějak si nebyla jistá vůbec ničím, tím méně jím.
„Všechno.“
Jeho odpověď ji upřímně překvapila. Nevěděla co si o tom myslet. Chce ji jenom využít? Nebyl by ani první ani poslední, protože ona se snad nikdy nepoučí a pořád bude doufat, že na světě ti správní chlapi ještě existují. Ale v tomhle jednom konkrétním člověku se nevyznala. Má to riskovat? V tom případě ale co všechno … svou sebeúctou počínaje, zdravím konče a někde mezitím svou do té doby snad i veselou duši.
Tenhle strach z ní ale opadnul hodně rychle. Nikdy by si netroufla myslet, že takhle veliký člověk a ještě navíc chlap by mohl být až tak jemný, jakým nakonec byl. Nejspíš by jí v životě neublížil a snad se i bál se dotknout víc, i když nebyla žádná sušinka. Nerozpadla by se mu v náručí. Dokonce je pyšná i na to, že se s chlapama pere a nepodléhá snadno. I když … Ondra by ji asi zvládnul levým malíčkem, stačilo by jen chtít.
Milovali se něžně a přitom úžasně nesměle. Hlavně nic nezkazit. S odstupem času na to vzpomíná s ruměncem ve tváři a potměšilým úsměvem. Na detaily už by si nevzpomněla, to je hodně dávno. Ale líbilo se jí to. V jednu chvíli ji chytil za ruku, což je pro ni jedno z nejsmyslnějších gest ač tak jednoduché a s něžností, s jakou si ji bral, ji dostal až nejvýš kam mohl. Vždyť kolikrát za život se člověk může udělat třikrát za sebou?
Do té doby nikdy.

**vzpomínka**
Jednou za ním jela skoro 3 hodiny vlakem, jen aby ho viděla, přitom jízdu vlakem úplně nesnáší. Čekala na něj přes dvě hodiny ještě na nádraží a vážně si nadávala, co ji to popadlo vůbec za ním jet. Trupku.
Když konečně přišel, tak ji jen rukou vyzval, aby šla za ním. Nic takového jako: rád tě vidím nebo dík žes přijela, se nekonalo. Byla zklamaná. Tou dobou už se její pohádka rozpadala jako domeček z karet.
Šli po ulici a na školním hřišti tam hrálo pár cikánů fotbal. „Fosforovej granát na ně,“ zaslechla za sebou úžasně studeně řečeno. Co je fosforovej granát neměla nejmenší páru. Ale bylo jí jasné, že hračka pro děti to nebude. Najednou jí z něj bylo zle.

Neozval se tak dlouho, že už na něj málem zapomněla. Čas je dobrým lékem skoro na všechno. Život si tak nějak uspořádala a za poslední měsíc se začala i usmívat. Nakonec je jí bez něj líp. Navíc se jí začal líbit jeden mladík z pasové kontroly, kterého málem denně potkávala. Všechno začínalo být vlastně nejspíš vpořádku.

Tedy až do jednoho okamžiku. Zlomový bod.

Vybírala zrovna schránku. Byl v ní jediný dopis s hlavičkou Armády ČR. Přečtení dopisu si nechala až domů.
Vzala do ruky nůž a rozřízla obálku. Z nějakého důvodu, který úplně dobře nechápala, věděla, že něco není vpořádku. Že je něco moc špatně. Jistotu měla ve chvíli, kdy z obálky na stůl vypadl malý předmět z plíšku.

„Vážená slečno Dolanská,

s politováním Vám oznamujeme, že ….. „

Dál už nedočetla, protože se zhroutila. Jak dlouho ležela nevěděla. A vpodstatě to ani nebylo podstatné. Každopádně litovala toho, že se probudila.
Všechno by zvládla. Kdyby ji neměl rád, kdyby ji jen využil kdyby … cokoliv. Jen to, že by byl mrtvý si ani neuměla představit. Občas měla o něj strach, vlastně pokaždý když byl pryč. Ale tohle bylo příliš. Srazilo ji to do kolen a tak jenom v zoufalství zařvala jako raněné zvíře. Nestačilo to. Proud slz z očí a žal hluboko v ní. Nic nemohlo zachránit její duši, nic nemohlo zachránit ji. Do důsledku si uvědomila, kolik pro ni znamenal. Čím vším pro ni byl. Že ho v sobě stejně pořád schovávala, i když věděla, jak marný pokus o cosi to je. A ta svině naděje stejně vždycky umírá poslední. Teď ale vydechla naposledy společně s ním. Zlomilo jí to srdce a ona zjistila, že nemá pro co žít.
Šla do kuchyně a z lékárny vyndala takovou dávku rohypnolu, která by zabila i koně. Dala si je do dlaně, hodila je najednou do pusy a zapila vodou z kohoutku. Naprosto chladně a vypočítavě šla do koupelny. Věděla co dělá, ale v zásadě jí to bylo jedno. Jen doufala, že až to všechno udělá, že se jí uleví. Že z ní ta bolest odejde.
Žiletky tam zbyly ještě po něm. Né všechny věci si odnesl a ona se jich nedokázala vzdát.
Je zajímavé, jak člověk, který nikdy v boha nevěřil, stejně ještě než umře doufá, že se tam na té druhé straně setká s těmi, které tolik postrádal za svého života. Přitom to přeci není pravda. Je to jen jedna z těch zkurvených nadějí, která umírá poslední. A tahle umírá ve stejnou chvíli jako člověk sám.

Jediné pozitivum je, že už nikdy nebude brečet v dopravních prostředcích.