Úřad

Pokojem zazněl nepříjemný zvuk budíku, který právě velkými, červenými číslicemi ukazoval 6:00. Radim se převalil z levého na pravý bok, natáhl ruku a pustil jí na budík tak, aby trefil tlačítko pro vypnutí alarmu. Tento pohyb měl už za dlouhé roky natrénovaný dokonale. Rozsvítil lampičku na nočním stolku, lehl si na záda a na chvilku přivřel oči. Potom si sedl a prohrábl se prstama ve vlasech. Měl v puse pachuť piva, protože se včera vrátil domů celkem pozdě a ústní hygiena byla poslední věc na kterou myslel. Neustále mu v hlavě běhala jedna věta, kterou mu při odchodu domů řekl barman: „Dělej se sebou něco.“ Trochu si včera stěžoval a tuhle radu dostal. Věděl, že to je správná rada, vždyť už pár let žije stejným, nudným životem. Bez přítelkyně, bez kamarádů, bez koníčků, bez snů. Ty se rozplynuly, když jediná práce kterou sehnal, byla na městském úřadě. Měla to být přechodná záležitost, než si najde lepší místo, ale nějak zapomněl hledat. Až teď, po pěti letech, si uvědomoval, že se topí v šedé studně a už dávno vzdal pokusy dostat se nahoru, kde by čekala přítelkyně, kamarádi, koníčky, sny.
Radim vylezl z postele a šel k oknu. Venku pršelo. Nemohl sice vidět padající kapky, protože byla ještě tma, ale slyšel, jak bubnují na parapet a dole na ulici se ve světle pouličních lamp leskly kaluže mezi kterými kličkovaly temné postavy v zimních kabátech a s obrovskými deštníky nad hlavami. Radim zívl a dal vařit vodu. Ze skříňky vyndal svůj oblíbený hrnek a naplnil ho téměř do poloviny mletou kávou. Než se voda uvařila, zamířil do koupelny opláchnout si obličej a zbavit se té nepříjemné pivní pachuti. Když byl se vším hotový, vešel zpět do kuchyně a hrnek s kávou doplnil o vodu. Sedl si ke stolu a užíval si poslední chvilky ticha, než vyrazí ven a půjde do práce. Znovu si poslechnout, jak nestojí za nic. Přehodil si přes ramena bundu páchnoucí cigaretovým dýmem, obul se a vyšel na ulici.
Hledal si suché cesty mezi kalužemi a ostrůvky bláta, koukal neustále do země a každou chvíli do někoho vrazil. Radim ale neustále udržoval své tempo a nikdy se neomluvil. Hlavou mu bloudila pouze jedna věta: „Dělej se sebou něco.“ Ten barman ho znal snad dvacet minut a stejně ho litoval. Ale jak má se sebou něco dělat, když už se zamotal do sítě pavouka Byrokrata a nechal se omotat tak, že už sotva dýchá, natož aby utekl? Má snad podat výpověď a jít hledat práci? A co když žádnou nesežene? Co když bude muset jít pracovat do fabriky? Kdy se vůbec vzdal svých snů? A měl vůbec někdy nějaké? Vždyť neustále ve škole slyšel, že by mohl dělat cokoliv, známky měl vynikající. Na vysokou školu šel v podstatě z donucení, prodloužit si studentský život. A kde je teď? Tam, kde nikdy skončit nechtěl. Na úřadě.
Otevřel velké prosklené dveře a pozdravil již práci předstírající kolegy. Zvedli oči od blikajících monitorů a sborově zahučeli něco, co spíše než pozdrav připomínalo rozzlobený roj včel. Byli také frustrovaní, není se jim co divit. Většina zde pracovala mnohem déle než Radim a už se asi vzdali naděje, že by někdy změnili pracoviště.
„Co nám to sem taháš za bordel, Radime. To by nešlo, přeci si tady nebudeme sami dělat chlívek, nemyslíš?“ zněla první věta, kterou tento den slyšel. Pocházela od kolegy Petráska, starého, nevrlého, prošedivělého pána, který měl už pět let sedět doma s nohama v papučích a fajfkou v koutku a koukat na televizní soutěže. Radim se podíval dolů a skutečně za sebou táhl zeleno-hnědý provázek upletený ze stébel trávy. Vratil se dva kroky ke gumové rohožce a otřel si boty.
„Promiňte,“ sklopil Radim zrak a šel ke svému stolu.
„No počkej ještě, to tam necháš ten humus jen tak ležet? Co si pomyslí lidi, když sem přijdou a hned zakopnou o hroudu bláta?“
„A co s tím mám asi dělat?“
„No odnes to ven ne?“ Petrásek si stoupl, aby svým slovům přidal na razanci.
Radim se znovu vrátil, ohnul se, uchopil blátem obalenou trávu mezi prsty, otevřel volnou rukou dveře a upustil trávu na zem. Otočil se a šel si na záchodky umýt ruce.
„Radime, promiň, ale to by vážně nešlo, vždyť musíme reprezentovat město. Nemůžeme tady mít bordel, to musíš pochopit,“ omlouval se Petrásek. Kdyby ho Radim neznal, skoro by si myslel, že to myslíš upřímně.
„Hmm,“ zabručel Radim a šel si sednout na svojí židli a zapnout počítač.
Dlouho se na úřadě nic nedělo, lidí chodilo málo a všichni kolem zívali nevyspáním. Až asi po dvou hodinách rozrazil dveře dlouhovlasý, zarostlý muž v holínkách a za sebou nechával čvachtavé stopy. Bláto se vsakovalo do koberce a muž kráčel k přepážce, kde obsluhuje Petrásek. Radimovi bylo zle z toho, jak se ten dědek usmíval a najednou mu bláto vůbec nevadilo. Vlasatec hlubkoým hlasem zaburácel: „Na shledanou!“ a práskl za sebou dveřma.
„Radime, uklidíš to tady, že jo? Co by si ostatní pomysleli?“ zavolal opět na Radima Petrásek.
Radim zrudl. Tohle přeci nemá zapotřebí. Tohle snášel tak dlouhou dobu? To až teď se mu otevřeli oči? Vždyť je tady ostatním pro smích. Nikdo ho tady nebere vážně, je pouze zpestřením pro kolegy při jinak nudné práci.
„Ale jistě, pane Petrásek,“ vstal Radim ze židle a šel sebrat tu největší hroudu bláta. Petrásek se usmíval. Radim se otočil hodil tu kouli uplácanou z hlíny, trávy a vody hodil Petráskovi do obličeje. Stoupl si k němu za přepážku, natáhl ruce, chytil ho za límec a zvedl ze židle tak, že se téměř dotýkali nosy.
„Už na tebe seru, dědku! Seru na vás na všechny!“ Radim hodil Petráska zpátky na židli a šel si vzít bundu. Ve dveřích se zastavil a ještě zařval: „Najděte si jinýho klauna!“
Další den Radima probudilo slunce. Vyskočil z postele a na budíku svítilo 10:47. Zapnul si počítač a začal si na internetu hledat práci. A poprvé po dlouhé době byl šťastný.