Láskyplná slova

Stanula jsem před dveřmi a mé tělo chtěly ovládnout závratě. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala a vešla. Její byt byl temný, těžké záclony sotva propouštěly sluneční paprsky do místností. Prošla jsem chodbou, tiše jako myška. Ví o mé přítomnosti? Neví? Neviděla jsem ji více jak půl roku. Poslední hádka měla nejspíš znamenat definitivní konec, nechtěla mě ani vidět. Ale já musela. Musela jsem ji znovu spatřit. Ačkoliv jsem se jí bála. Třásla se mi kolena, když jsem brala za kliku. Černou a chladnou. Ne, tady nebyla. Nevzdávala jsem to a i přesto, že jsem se chtěla vrátit zpět, najednou to nešlo. Musela jsem ji najít. Bloudila jsem jejím bytem, mnohokrát jsem se otočila a chtěla odtud utéct, ale něco mi říkalo, že tam musím zůstat.

Konečně jsem je našla. Dveře, které mi už minule zakázala otevřít. Ale, co když je zrovna tam? Neměly kliku, jen malinkou dírku. Rozhodovala jsem se, jestli se skrz ní podívat nebo ne. Hořely ve mně obavy, strach, pocit tísně. Ale podívala jsem se. Jako by mě něco silného přitisklo okem k otvoru. Tělem mi projížděla bolest. Nějaké síly zápasily, jestli mě vcucnou dovnitř, nebo vyplivnou ven. A najednou jsem téměř nic necítila, stála jsem omámená. V zakázané místnosti. Uviděla jsem ji. Seděla v křesle, svůj plášť pečlivě usazený na ramenou, ovázaný kolem pasu. Natáhla ke mně kostnaté ruce a láskyplnými slovy řekla: „Jen pojď, beruško…“

…

Muž v bílém plášti nervózně procházel chodbou dlouhé chvíle než se odhodlal dojít ke sklíčené ženě. „Promiňte… Udělali jsme vše, co jsme mohli, ale… Vaše dcera svůj boj tentokrát prohrála….“