Přátelé..

Přátelé.. Přátelé jsou jako andělé, kteří nás provázejí životem. Ti, kteří nás obejmou svými křídly, když je nám nejhůře. Jsou to ti, se kterými poprvé vzlétneme na oblohu a poznáváme její krásy a taje. Jsou to ti, kteří tu jsou vždycky s námi a pro nás. Nikdy se k nám neotočí zády a vždycky na nás mají čas.. Vždycky.. Kdykoli.. Přátelství – skutečné přátelství na celý život je to nejkrásnější, co nás může potkat.. Přátelé – také jsem takové měla..
Nevím, co se stalo.. Vím jen, že za každý svůj předešlý vzlet nyní krutě platím. Spadla jsem dolů, na chladnou zem, do světa Temnoty, kde není jediný paprsek světla a naděje. –Přemohl je zde věčný Smutek spolu s věrnou přítelkyní Bolestí. –To oni zde vyhrály ty věčné boje. –Dobro, zlo. Smutek, radost. Štěstí a neštěstí. –Ne, tady nic takového již není. Vyhráli to oni.. –Temní průvodci naší duše, které bychom často tak rádi nechali zmizet..
–Pravé opaky všech našich ctností..
Ležím tu na špinavé zemi plné prachu a z posledních sil zvedám paži. Prosebným pohledem vzhlížím nahoru k těm mým andílkům, kteří mě odsud zase jistě brzy dostanou.. Věřím jim.. Ale.. !.. –Co oni to dělají?..
Oni odcházejí!! Všichni. Jeden po druhém. –Nezůstal mi už nikdo.. Volám na ně, ale neslyší mě, zřejmě ani nechtějí. Jejich kroky se rozléhají hrozivě znásobenou ozvěnou tohoto místa.. A já se vzdávám.. Znovu padám vyčerpaně k té chladné kamenné zemi, na které se začínají objevovat křišťálové perly. –Mé nešťastné slzy.. Já jim tolik věřila! –Tak co jsem udělala špatně?.. Řekne mi to někdo?.. Řeknete mi to vy?.. Prosím.. Chci to vědět, chci to napravit.. Dovolte mi to.. Prosím vás.. Prosím..
Co jsem pokazila?.. –Nebo to bylo celé předem naplánované? Byl to krutý žert?.. Nevím.. Ležím na podlaze, po které se stále nezadržitelně rozrůstá moře mých slz. Každou chvíli se v něm nejspíše utopím, ale je mi to jedno. Mě už tu přece nic nedrží. Bez nich – bez přátel, kteří vždy byli smyslem mého života.. –A teď ho tak krutě opustili.. Navždy mě změnili, už nikdy nebudu jako předtím, ani nechci. Navždy jim za to budu vděčná. Za všechny ty zážitky, salvy smíchu, okamžiky radosti.. –Ale i za to, jak mě neopustili, když jsem byla na dně. Když jsem se dozvěděla tu krutou pravdu o svých rodičích, a dokonce i když zemřel Petr – moje láska.. Byli tu, tak co se teď najednou stalo?..
Neopustili mě když jsem byla na dně – nikdy.. –Zato teď ano.. Teď, když to bolí nejvíc. To už jsem je nudila?. Já za to přece nemůžu, já si svůj život neřídila, nemohla jsem ovlivnit nic, co se v něm událo. Vůbec nic. Jsem jen hlavní postava vrcholného dramatu psaného Životem, kterému inspiraci dodává sám Osud.. Připadám si tak.
Natahuji dlaň a konečky prstů brouzdám po tom mělkém moři, které však na své hloubce stále ještě nezadržitelně narůstá. Je to možné?.. Vy. Vy všichni.. Už tu nejste. Nikdo z vás. Ani ty, Katko..
Další slzy.. Další smutné perly.. Nové a nevysychající..
Nemohu dýchat. Má duše se utápí v bolesti, rozedírající mé srdce doruda, a mé tělo se topí v nešťastném slaném moři. –Už tedy vím, proč jsou moře slaná. Jsou to vyplakané slzy všech lidí světa..
Brzy už tomu však bude konec. Odejdu pryč – za Péťou. Za svoji láskou. –Ne, nikdy jsem na něj nezapomněla.. Nesnažím se lapat po dechu, vím, že by to stejně nemělo žádný smysl – a navíc o to ani nestojím.. Chci odejít, těším se tam.. Já vím, možná mě máte za zbabělce, ale já nemám pro co žít. –Již ne.. Odsuďte mě, mně to nevadí.. Loučím se s vámi.. –Avšak dovolte mi vám ještě popřát: Važte si svých přátel, vždycky.. To oni jsou ti andílci, kteří vás drží nad vodou – často jako jediný. Jako jediný vám věří, podporují vás, mají na vás čas. Neztraťte je kvůli nějaké hloupé lži.. Neztraťte své vlastní střípky duše, které jste dali – ať už o tom víte, či ne – tomu druhému. Ztratili by jste kus sebe.. Přátelé jsou vzácnost.. Přátelé – také jsem takové měla..
Sbohem..