Nevidí ten co není slepý, nevidí ten, co je slepý. Vidí ten, co je mrtvý

Vstane ráno dědek, prohrábne si šedivý vous a nasadí si pantofle. Oddychne si, vyrazí ven a posadí se na stoličku. Rozhlíží se a už zcela automaticky, mimoděk, vytáhne fajfku. Z druhé kapsy si vytáhne zápalky a připálí si. Mezi vousy se mu roztáhne otvor a vsune si tam fajfku. Zezačátku pomalu bafá a po chvíli mu z úst vychází šedomodrý kouř. Celou dobu na dědka paří ranní slunce. Dědek vstane a jde si pro klobouk, nasadí si jej na prořídlé šedé vlasy a vyrazí na dvůr. Jde do stáje a rozhlídne se, vidí starého sešlého koně. Ten kůň se s hrůzou v očích přikrčí a zdechne.
Dědek koně pohřbí, neukápne mu ani slza. A jen z křesťanské nutnosti vytesá náhrobek. Stojí na něm: “BABKA“, dědkova žena. Ale mimo písmo se z hrubé, necitelné a zfušované práce se dá vyčíst: “Zde leží ta, jíž jsem vzal důstojný život. Slíbil jí věčnou lásku, ale místo toho jí dal utrpení, ponížení, bolest a vyžadoval po ní život bez života! Nehledě na její vůli života ji k sobě připoutal a unudil k takovému životu, jaký po ni vyžadoval, k smrti.“