S ranní září

Žlutá, žlutá, červená, žlutá, hnědá… jak pápěří na šatech veselé dámy. Skrz strohé větve probleskávalo pozdní slunce a z posledních sil hřálo temnou skálu v dáli.
Už se chýlí.
Jen pár chvil zbývá.
Ještěrka uhání do své skrýše. Na vysokém dubu posedává kos a pěje svou Večerní. V unavené, přec stále živé vlnící se trávě cvrček ladí housličky. Nebe zbarvuje se sytou modrofialovou akvarelou. Na východě svitla první hvězda a brzy povolala i své družky. Rozutekly se po inkoustové obloze a zhlížely se zrcadlíc v otevřené vodní hladině.
Vánek jí cuchal havraní vlasy.
Idylka. Romance…
Špatně načrtlá realita!
Utichly housličky, vlídná večerní hymna změnila se ve skřehot. Divoký mrazivý vítr rozehnal zčernalé listí a utopil jej ve vodníkově pasti. Stromy divoce rozhazovaly pažemi a usedavě naříkaly nad lidským osudem.
Křik. Odrážel se od zlověstně se šklebících balvanů, od prokleté jezerní hladiny a nesl se vysoko k běsnícímu nebi.
Nikdo tě neslyší.
Vzdej to!
Promočená na kost, údy svázané pevnou pavučinou svých skutků plácala se v bahně a skučela jak zbídačený pes.
Oblohu protl stín. Tvor, věc. Představa, nejdivočejší přelud.
Zabije!
„Vstaň!“
Chlad přechází v tíživé dusno. Jezero vře jak pekelný kotel. Planinou běží mužíčci. Svítí si na cestu.
„Hoří!“
Louka se rozsvítila jedním ohněm. Skála puká, taví se. Vzduch, jediná jistota, teď tíží a dusí.
Umírám!
Řeřavé uhlíky místo očí. Namísto ve fraku skrývá svou nahotu pod vampířími křídly.
Z očí do očí. Spaluje. Prastarý boj. Krutý a nelítostný. Znovu a znovu.
„Vstaň,“ praví zas.
Ruce jsou osvobozeny. Vítr utichá. Ohnivé jazyky mizí. Skála se uzavírá, jezero chladne, mraky se mění v sytý azur. Leží v ševelící trávě a naslouchá, pozoruje. Po zahojených šrámech pochodují mravenci a berušky a střevlíci, ve vlasech vyhřívá se motýl. Les se znovu zelená a pod příkrovem z větví ukrývá svá tajemství.
Žádný přelud. Konečně pravda. Boj, který si začla, snad vyhrála. Až teď, s ranní září přišlo vysvobození. Však přeci.