Klubko

Horké klubko vzpomínek kutálíš před sebou. Nemůžeš ho vzít do rukou! Pálí! „Au“, vyjekneš při pokusu chytit ho. Bezstarostně se dál kutálí kus před Tebou. Nemůžeš ho dostihnout. Cožpak samo nechce? Pálí, vře a samou nostalgií v sobě řve! Vzpomínky propleteně do sebe si zpívají, melodie známé, nostalgické a přitom tak příjemné. Chceš klubko dostihnout a podívat se jím na skrz. Nemůžeš jej dohnat, nemůžeš dýchat, sotva lapáš po dechu. Ruce si začínají dělat co chtějí, neposlouchají Tě! Nohy utíkají, avšak neví kam a proč. Klubko se dále vesele kutálí a tvá touha doběhnout jej pořád roste.

Najednou zpomaluješ, nohy máš těžké, ruce mávají ze strany na stranu a ty je nechápeš. Tělo zůstane stát, neposlouchá tvé povely k běhu. Je přibito k zemi! Projede jím ostrá, rychlá bolest. Jen zasyčíš. Ssssss….! „Au“, zas to bolestné pálivé au! Klubko se kutálí dál a Tvé tělo se od hlavy k patám pomalu rozpadá, mizí – jako by Tě někdo gumoval z kresleného komixu. Nevnímáš, Tvé srdce ze zastaví, nevíš nic, jen to, že se klubko dál kutálí a ty jej už nedostihneš.