Pomsta, sladká pomsta

Krásně vplula do mé dlaně. Hrubá pažba dřela ruce, ale měl jsem jistotu, že mi v poslední chvilce nevypadne z rukou. Pohlédl jsem do propoceného zrcadla a hřbetem ruky udělal malé kolečko, ve kterém jsem pohlédl do hnědých bezradných očí mladého muže s černými vlasy. Upravil jsem si ofinu, dopnul zip bundy a zhasl světlo. Uzamkl jsem byt a vykročil do umělého přísvitu lamp noční Prahy.

Podrážky tiše klapaly po chladném asfaltu chodníku a pistole zakrytá přespříliš dlouhým rukávem mě tížila v dlani. Prošel jsem kolem barevně prosvíceného hypermarketu a se vzpomínkou na dnešní nákupy zmačkal nákupní lístek v kapse kabátu. Odhalený měsíc sváděl bitvu přírodního světla s oranžovým světlem žárovek a skrz všechna ta světla nebyly vidět ani hvězdy. Dvojice mladíků se houpala na dětském hřišti a za bujarého veselí se rozpovídali s děvčaty téhož věku. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem otřel pravou rukou držíc stále svou pistoli. V nočním městě ten matný leskl hlavně zanikl a má cesta pokračovala vstříc společnému konci. Společnému. Už dlouho jsem se svou ženou neměl nic společné, ale že mě podvede s mým šéfem těsně po svatbě. Zbraň v mé ruce zaskřípala, jak jsem přidal na stisku. Nyní budeme mít s Petrou společnou jednu velice podstatnou věc. Smrt.

Chlad přicházejícího jara se zařezával do kostí a měsíc zaujímal své místo stále výš. Propocené ruce jsem si neustále otíral do vrchu kabátu a slzy nepřestali téct. Přišla ke mně žena v oranžové vestě a nabídla mi noviny. S úsměvem na tváři jsem přijal a nechajíc pistoli v kapse otevřel na první straně. Mrtví jsou všude a párek mladých novomanželů neoplaká ani vlastní matka, která mě vydědila dávno. Živě jsem před očima viděl titulky novin a televizní hlasatele, kteří zmíní jen tak mimochodem smrt dvou lidí. Někteří si řeknou, jak je to strašně, ale tím to většinou končí.

Postavil jsem se na zastávku a sledoval oblaka páry vycházející z mých úst. Pokoušel jsem se vyfoukat kolečka, ale nějak mi to nešlo, tak jsem si zapálil cigaretu. S namodralým dýmem šla kolečka hned líp a příštích pár minut života se zamlžilo v oblacích cigaretového dýmu. Před výstražným pohledem řidiče jsem při nastupování do mého autobusu cigaretu raději típl. Paradox, že přirozená autorita působila i na mě, přestože mě v ruce dřela pistole. Pohodlně jsem se usadil na přední sedačku a z okna sledoval noční ulice, po kterých se potulovalo ještě pár lidí. Každý z nich měl v tváři nějaký cíl. Mám také cíl. Všichni nějaký máme.

Po krátkém oznámení mé zastávky jsem vystoupil a tak nějak mimochodem si uvědomil, že jsem jel tím autobusem načerno. Stejně jako celým životem. Na zastávce jsem se rozhlédl a snažil se zachytit bod, který bych už někdy viděl, ale u mého šéfa jsem byl jen párkrát a to mě vezl osobně autem. Když jsem chytil správný směr v hlavě se mi začalo všechno točit a čím blíž jsem byl svému cíli, tím více jsem se chtěl ztratit a na všechno zapomenout, ale cítil jsem, že zde už není cesty zpět.

Jednou rukou jsem otevřel branku a pozvedl hlavu k rozsvícenému oknu malé vilky. Vyndal jsem pistoli z kapsy a každý můj krok doprovázelo měkké došlápnutí do zbytků sněhu. Zazvonil jsem u dveří a po celé vilce se rozlehly ukvapené kroky doprovázené šustěním navlékaného oblečení. Šéf mi otevřel dveře s košilí v rukou a kalhoty měl s nedopnutým páskem. ,,To...Tome‘‘ řekl udiveně a okolím se rozlehl ohromující výstřel. Jeho mrtvolu zanesla vrstva střelného prachu a já jej jen překročil kráčejíc vstříc schodům do dalšího patra. Slyšel jsem svou vlastní ženu, jak křičí co se stalo, tak jsem jen odpověděl. ,, To nic drahoušku, to si jdu jen pro svou část slibu od oltáře. Milovat až nadosmrti.‘‘ Pozvedl jsem pistoli s skrz žebrování zábradlí u schodů jí střelil do oka. Došel jsem k jejímu tělu, lehl si vedle ní, nasadil si snubní prstýnek a namířil hlaveň na spánek. Naposledy jsem políbil zkrvavená ústa mé milované a stiskl spoušť.