Uslyší mě někdo?

Seděla jsem na opuštěné lavičce, daleko od všeho toho oslavného halloweenského bláznění. Jen tak jsem koukala na měsíc v úplňku. Ano, je fakt, že to nebylo úplné nevinný, protože jsem v jedný ruce držela flašku a v druhý ruce mi doutnala právě zapálená cigareta.
Bylo to obecní hřiště, ohňostroj, atrakce, výstupy hasičů a parašutistů. Prostě nic kulturně významnýho. Táhl mě tam jenom on. Jenom ten jeho zatraceně sladkej a nesmělej pohled. I přes to, že jsem věděla, že nebude můj. Že nikdy nebudu příčinou toho milého úsměvu. Byla jsem tam s partou, pár lidí co znám už čtyři roky, ale když jsem se neodhodlala ho ani pozdravit, vzdala jsem to, sebrala jsem svý věci a šla za hřiště k tomu polorozbořenýmu plotu za nějaké divné chatky. Bylo tam prázdno a doléhal ke mně jen zvuk hlasité hudby a sem tam motor projíždějícího auta.
K momentálnímu emocionálnímu výbuchu sem nepotřebovala nikoho a na zklidnění mi stačily ty tři věci. Chlast, cigáro a oheň.
Zpitoměle jsem koukala na oblohu a pomalu dopila zbytek pití ve velký, skleněný flašce.
Měla jsem chuť začít ječet a nepřestávat, dokud mě někdo, někdo tam nahoře, neuslyší. Típla jsem to a chytla flašku za hrdlo. Napadlo mě jediný řešení. Bouchla jsem s ní o chodník. Rozbila se na stovky malých a několik velkých střepů. Vyhrnula jsem si levej rukáv. Na ruce jsem měla jizvy. Bylo jich hodně a některý ještě ani nezhojený. Asi se ptáte proč jsem to dělala? Moc dobrá otázka. Možná jsem myslela, že ta bolest fyzická přebije tu horší..tu psychickou.
Chtěla jsem aby tu byl. „Ale on nepřijde.“ Řekla jsem sama sobě nahlas. „Zapomeň na něj, nemá to cenu.“
Koukla jsem na svý předloktí a sebrala ze země jeden ze střepů. Byla jsem zoufalá a možná jsem se, i přes nějaké dvě promile v krvi trochu bála. Představila jsem si zítřejší titulek v obecním zpravodaji „Patnáctiletá dívka si podřezala žíly a vykrvácela na oslavě Halloweenu.“ A paradoxně se mi ulevilo.